Moby Dick mu potopil loď a pak ho bílá velryba málem zabila. Kdo byl skutečný kapitán Achab?

Skutečná bílá velryba – Moby Dick – zaútočila v roce 1816 v Pacifiku na kapitána amerického velrybářského škuneru Edmunda Gardnera a těžce ho zranila. Byl to první ověřený případ, kdy se pronásledovaný vorvaň rozhodl vrátit úder. Událost vedla ke vzniku mnoha legend a inspirovala Hermana Melvilla k napsání románu Bílá velryba (1851).

Jedno z filmových zpracování tématu, film Moby Dick z roku 2010, můžete sledovat na Prima MAX.

Než ale došlo k setkání s bílou velrybou, zažil kapitán Gardner, předobraz Melvillova románového kapitána Achaba, jinou pozoruhodnou událost. 30. září 1807 byla velrybářská loď Union 11 dní plavby od amerického Nantucketu v Atlantském oceánu. Za kormidlem stál kapitán Edmund Gardner. Byl na lovu vorvaňů ceněných pro jejich olej, díky němuž se Nantucket stal centrem amerického velrybářského průmyslu.

Postupem času se velrybáři odvažovali lovit dál a dál na moři, takže jejich plavby byly mnohem delší. Původně se velryby lovily podél pobřeží, ale to se rychle změnilo. Velrybáři rychle zdecimovali populaci velryb žijících u pobřeží a inteligentní velryby se přesunuly jinam.

Onoho zářijového večera posádka Unionu odpočívala v kajutě, zatímco kovář koval harpunu. Tepání železa se neslo nad mořskou hladinou a kapitán Gardner najednou v dálce zahlédl hejno vorvaňů. V deset večer byl všude klid. Ale pak se něco přiblížilo k lodi, vynořilo se na hladinu a z ničeho nic udeřilo do trupu. Masivní dubová žebra trupu praskla, jako by do nich narazilo obří beranidlo. Na lodi vypukl zmatek, voda zaplavovala podpalubí. Oprava nebyla možná, a tak kapitán poslal posádku do člunů.

Muži se mohli jen dohadovat, jestli do jejich lodě narazil vorvaň. A pokud ano, udělal to schválně? Ráno posádka veslovala na širém moři jako o život. Jedinou nadějí námořníků bylo pokračovat dál na Azory ležící asi 1000 kilometrů dál na východě. Po osmi dnech na moři trosečníci konečně zahlédli skalnaté pobřeží.

Moby Dick: Ve jménu tuku

Na počátku 19. století patřil lov velryb v Americe mezi výdělečné podniky. V 19. století se olej z vorvaňů prodával za dvojnásobnou cenu než olej z ostatních druhů velryb. Všichni tedy chtěli lovit vorvaně a stovky lodí se vydávaly na výpravy, které trvaly měsíce nebo roky.

Velryby se zabíjely následujícím způsobem. Po objevení vorvaně spustila posádka čluny se šesti lidmi v každém. Jeden kormidloval a zbylých pět rychle veslovalo. Když se přiblížili k velrybě, harpunář na přídi člunu ji harpunoval. Samotná harpuna ovšem velrybu nezabila – fungovala jen jako obrovský rybářský háček, kterým námořníci zvíře zahákli a přivázali ke člunu.

Následovalo něco, co velrybáři nazývali „nantucketskou jízdou smrti“. Zaháknutá kořist o váze 45–60 tun začala vláčet člun po moři. To někdy trvalo pouhých 20 minut, jindy třeba 24 hodin, dokud se zvíře neunavilo. Jakmile velrybě došly síly, přitáhli k ní člun a přišla řada na důstojníka na zádi. Jeho úkolem bylo velrybu zabít. Připravil ji o život pomocí dlouhého kopí, které jí opakovaně zarážel do plic, dokud se velryba neutopila ve své vlastní krvi a mořské vodě.

Následně plavalo na hladině obrovské mrtvé tělo, které přivázali k boku lodi. Z velryby museli ještě na vodě odřezat veškerý tuk – nejdříve to byly velké pruhy, zvané deky, které vážily kolem jedné tuny. Ty vytáhli na palubu a rozřezali na menší kusy, které pak škvařili v kotlích na palubě lodi.

Tak vznikl olej, který se skladoval v sudech v podpalubí. Už od poloviny 18. století byl vorvaní olej považován za nejkvalitnější olej k osvětlování ulic a domů a také majáků. Před příchodem petrochemického průmyslu olej z vorvaňů doslova promazával soukolí americké průmyslové revoluce.

Spermacet a ambra

Z vorvaňů se ale získávaly i další produkty. V hlavě se například nachází tučná hmota zvaná spermacet, která na vzduchu ztuhne a vytvoří bílý vosk. Svíčky z tohoto vosku byly velmi oblíbené – déle hořely a nevycházel z nich zápach ani saze. Velrybáři si cenili i 20centimetrových vorvaních zubů, do nichž se vyřezávaly nejrůznější motivy.

Další, poměrně zapáchající produkt, úplně proměnil kosmetický průmysl. V těle vorvaňů se totiž nachází neprůhledná hmota zvaná ambra. Ta chrání trávicí trakt velryb před ostrými zobáky olihní, jimiž se živí. Ambra postupně získala cenu zlata – používala se k výrobě afrodiziak a kosmetických produktů. Navíc výborně fungovala jako ustalovač drahých parfémů.

Velryby někdy ambru vyvrhly, ale jindy se museli velrybáři doslova ponořit do jejich trávicího traktu a prohrabat se střevy, kde doufali, že tuto vzácnou hmotu najdou.

Zrození Moby Dicka

V roce 1815 vyplul Edmund Gardner s novou velrybářskou lodí Winslow z města New Bedford k jihoamerickému mysu Horn. Cestou Pacifikem na sever podél pobřeží zamířili k chilskému ostrovu Mocha, aby doplnili zásoby. Lov vorvaňů probíhal bez obtíží a podpalubí se plnilo stovkami barelů s vorvaním tukem.

21. února 1816 se loď nacházela daleko od pobřeží Peru, když došlo k setkání s vorvaněm. Muži spustili čluny a Gardner najednou uviděl bílou velrybu – vzácného albína. Když se jeho mužům nepodařilo ji ani na popáté harpunovat, rozhodl se Gardner, že ji zabije sám. Počkal si na správnou chvíli a vymrštil harpunu. Jenže velryba na něj zaútočila – otevřela doširoka své ozubené čelisti a pak se kapitánu Gardnerovi zatmělo před očima.

Když ho vytáhli na palubu, kapitán hodně krvácel. Jeden zub mu projel lebkou, další rukou, třetí ho zasáhl do pravého ramene a čtvrtý do pravé paže. Pravou ruku měl k lokti několikrát zlomenou.

Gardner se proslavil jako muž, který uniknul pomstě bílé velryby. A protože ji námořníci zahlédli poblíž ostrova Mocha (vyslovuje se Moka), nazvali ji Mocha Dick. Příběhy o vraždící bílé velrybě se šířily po všech oceánech a nabývaly téměř mytických rozměrů. O jejich zvěčnění se pak v roce 1851 postaral Herman Melville ve svém románu Bílá velryba.

Jedno z filmových zpracování tématu, film Moby Dick z roku 2010, můžete sledovat na Prima MAX.