Venatio, nejtvrdší sport všech dob, hráli lidé proti slonům. Kdo prohrál, zemřel

Lov (lat. Venatio) – tak se jmenovala nejnebezpečnější součást gladiátorských her. V tomto zápase se gladiátoři museli postavit divokým zvířatům: v jednom z nejslavnějších zápasů se bývalí zločinci museli postavit osmnácti „bestiím z Kartága“. Neboli slonům.

Představte si, jak musel vypadat souboj v relativně omezeném prostoru římského Kolosea, když se na několik desítek gladiátorů rozběhlo osmnáct rozzuřených slonů.

Člověk proti slonovi

O tomto boji informoval v polovině 1. století našeho letopočtu známý spisovatel Seneca. Nechal ho zorganizovat vojevůdce a politik Pompeius – a musela to být strašlivá podívaná. Seneca boj popsal takto: „Pompeius, vládce státu, si myslel, že jde o dobrý příklad nového způsobu, jak nechat zabíjet lidi úplně novým způsobem. Bojují spolu na smrt? To nestačí! Jsou rozsekaní na kousky? To nestačí! Ať je rozdupou největší zvířata světa! Ó, jak nás zaslepuje velké bohatství!“ Seneca byl ale jen jedním z mála kritiků, kteří něco namítali – podle všeho byli „obyčejní“ Římané nadšení.

Jinou obrovskou bitvu se slony popsal historik Suetonius. V něm se utkaly dvě armády – složené z 500 mužů, 30 jezdců na koních a 20 slonů na každé straně. Tady však nešlo o venatio, ale spíš o rekonstrukci bitvy, údajně té o Tróju. Pravé venatio si oblíbili především šílení císaři Nero a Claudius. Ti posílali bojovat proti slonům jak profesionální gladiátory v boji „jeden na jednoho“, tak pořádali bitvy, při nichž se ze slonů stávaly pochodující pevnosti. Zejména boj člověk proti slonovi byl podle římských historiků vyvrcholením gladiátorovy kariéry – zřejmě především proto, že jej bojovník jen málokdy přežil…

50 000 diváků chce krev

Sloni se podle dobových svědectví chovali jako šílení, křik shromážděných davů je musel děsit – připomeňme, že do římského Kolosea se vešlo nejméně 50 000 diváků! Kromě slonů se během Venatia v arénách objevovala i spousta dalších zvířat, čím divočejších, tím lépe. Římané dokázali lvů, tygrů, žiraf, nosorožců a divokých prasat pobít neuvěřitelné množství. Dokonce se spekuluje, že právě obchod s divokými tvory poprvé ohrozil některé druhy afrických šelem. Proč?

Zřejmě největšími gladiátorskými hrami Římské říše byly ty, které zorganizoval císař Trajánus roku 107. Chtěl tak oslavit své vítězství nad Dáky. Proto hry trvaly 123 dní a došlo během nich k 5 000 soubojům gladiátorů – každou hodinu se konaly nejméně dva boje! Za tu dobu v aréně zemřelo na 11 000 divokých zvířat! A to byly jen jedny hry, menší se v římském impériu konaly prakticky neustále.

Bestiální smrt

Protože bojů se zvířaty bylo tolik, vznikla i speciální třída bojovníků s nimi. Byly jich dokonce dva druhy. Bestiarii byli bývalí zločinci, vrazi nebo váleční zajatci, kteří neměli v boji proti šelmám šanci přežít. Jediným smyslem jejich existence bylo co možná nejkrutěji zemřít. Neměli žádný trénink, byli vybavení jen improvizovanými zbraněmi a nastupovali do boje beze zbroje. Není divu, že řada těchto odsouzenců páchala v aréně raději sebevraždu, než aby se nechala rozdupat slonem nebo rozsápat levhartem.

Jejich opakem byli venatores neboli lovci. U těch šlo o profesionální gladiátory, kteří boj proti šelmám cvičili a věděli, jak zabít šelmu i rozzuřeného hrocha. Jedním z nejslavnějších byl Carpophorus, který dokázal zabíjet medvědy lvy i levharty. Podle dobových svědectví při jedněch hrách pobil najednou dvacet divokých zvířat! Bestiarii i venatores měli dokonce vyhrazenou zvláštní gladiátorskou školu. O poměrech v ní toho bohužel moc nevíme, neznáme dokonce ani její přesné místo. Zřejmě se jmenovala Ludus Matutinus a stála jen kousek od Kolosea.