Desítky tisíc znásilnění byly v bosenské válce strašlivou vojenskou taktikou

Bosenská válka za nezávislost byla zřejmě nejkrvavější součástí rozsáhlejší války v Jugoslávii, v jejímž rámci se národy Slovinců, Chorvatů či Bosňáků snažily dostat ze srbské nadvlády. Konflikt mezi Srby a Bosňáky měl často bratrovražedný charakter, jednalo se mimo jiné o občanskou i etnickou válku. Srbské snahy o genocidu Bosňáků se však neprojevily „pouze“ v podobě hromadného vyvražďování obyvatel, nýbrž i rozsáhlými zločiny sexuální povahy.

Znásilnění jako nástroj války

Odhadovaný počet znásilněných bosenských žen se pohybuje mezi 10–50 000. K tomuto číslu je nutné připočíst i několik tisíc mužů a chlapců, kteří byli podle odhadů sexuálně zneužiti také. Bez ohledu na pohlaví šlo především o dominanci nad válečnými nepřáteli – sexuální uspokojení vojáků či členů paramilitaristických skupin bylo vedlejší.

Nejčastěji se tyto události odehrávaly v koncentračních táborech, kde byli sdružováni zajatí civilisté. Srbské jednotky rozmanitému mučení a ponižování zajatců rozhodně nevyhýbaly – přece jen se jednalo o nepřátele celého jejich národa. Výjimkou nebyly ani tzv. znásilňovací tábory, v nichž byly internovány pouze ženy a jejich propuštění bylo podmíněno pokročilou fází těhotenství.

Děti vzešlé z těchto tragických situací navíc musely čelit problémům se svou etnickou identitou. Zatímco v předchozích dekádách nebyla manželství mezi různými etniky ničím výjimečným, po válce hrála národnostní příslušnost k Srbům, Bosňákům či Chorvatům velkou roli; což takto počatým dětem samozřejmě značně ztížilo život.

Podle studie analytičky a odbornice na jugoslávskou válku Alexandry Stiglmayer bylo znásilnění nástrojem etnické čistky, kterou chtěli Srbové provést na bosenském obyvatelstvu. Nešlo prý o akt agrese jedince vůči jedinci, mnohem podstatnější byla snaha o znesvěcení či znehodnocení bosenské národnostní identity. Cílem bylo také zastrašení a ponížení, často vedoucí k tomu, že znásilněná žena nemohla nadále zůstat v dané komunitě a musela uprchnout jinam. Srbové (přestože nutno podotknout, že v mnohem omezenější míře se znásilnění dopouštěli i Chorvaté a Bosňáci) tak systematicky pracovali na zlikvidování národnostní i územní jednoty Bosňáků.

Spravedlnost před tribunálem

Tyto odpudivé praktiky přitom měly už historického předchůdce. V rámci druhé čínsko-japonské války se v prosinci roku 1937 odehrál tzv. Nankingský masakr. V tehdejším hlavním městě Čínské republiky došlo k masovému vraždění civilistů japonskou císařskou armádou – a zatímco počet mrtvých byl vyčíslen na 260–430 000, součástí tohoto válečného zločinu bylo i znásilnění 20–80 000 čínských žen. Těmto děsivým aktům nezabránili generál Iwane Macui a ministr Kóki Hirota, kteří byli následně popraveni jako váleční zločinci – tehdy bylo zmapované sexuální násilí zařazeno mezi zločiny proti lidskosti.

Až v rámci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii došlo k definování takto masového znásilňování jako k systematickému válečnému zločinu namísto dosavadního pohledu, že se jedná o selhání jednotlivců. Krátce po založení tohoto tribunálu v roce 1993 bylo znásilnění zařazeno mezi mučení a genocidu. Prvním případem tohoto typu se stalo odsouzení Dragoljuba Kunarace na 28 let za mřížemi, mimo jiné i za několik činů znásilnění během obléhání obce Foča. Následně bylo množství bosenských Srbů obviněno z využívání znásilnění jakožto „nástroje teroru“ a v průběhu let se většina srbských válečných zločinců dočkala i obvinění týkajících se znásilnění a sexuálního otroctví.

Téma se projevilo třeba i ve filmovém dramatu Grbavica od bosenské režisérky Jasmily Žbanić. Ta zfilmovala příběh ženy, která byla právě během bosenské války znásilněna a její dcera se nyní musí s tímto údělem smířit. Po tomto snímku z roku 2006 se Žbanić ještě do jugoslávské války vrátila filmem Quo vadis, Aida? zaměřeném na masakr v Srebrenici. Znásilněními během válečného stavu se zabývala rovněž Angelina Jolie ve svém režijním debutu V zemi krve a medu z roku 2011.

ZDROJ: Wikipedia