Desítky tisíc znásilnění byly v bosenské válce strašlivou vojenskou taktikou

Bosenská válka za nezávislost byla zřejmě nejkrvavější součástí rozsáhlejší války v Jugoslávii, v jejímž rámci se národy Slovinců, Chorvatů či Bosňáků snažily dostat ze srbské nadvlády. Konflikt mezi Srby a Bosňáky měl často bratrovražedný charakter, jednalo se mimo jiné o občanskou i etnickou válku. Srbské snahy o genocidu Bosňáků se však neprojevily „pouze“ v podobě hromadného vyvražďování obyvatel, nýbrž i rozsáhlými zločiny sexuální povahy.

Znásilnění jako nástroj války

Odhadovaný počet znásilněných bosenských žen se pohybuje mezi 10–50 000. K tomuto číslu je nutné připočíst i několik tisíc mužů a chlapců, kteří byli podle odhadů sexuálně zneužiti také. Bez ohledu na pohlaví šlo především o dominanci nad válečnými nepřáteli – sexuální uspokojení vojáků či členů paramilitaristických skupin bylo vedlejší.

Nejčastěji se tyto události odehrávaly v koncentračních táborech, kde byli sdružováni zajatí civilisté. Srbské jednotky rozmanitému mučení a ponižování zajatců rozhodně nevyhýbaly – přece jen se jednalo o nepřátele celého jejich národa. Výjimkou nebyly ani tzv. znásilňovací tábory, v nichž byly internovány pouze ženy a jejich propuštění bylo podmíněno pokročilou fází těhotenství.

Děti vzešlé z těchto tragických situací navíc musely čelit problémům se svou etnickou identitou. Zatímco v předchozích dekádách nebyla manželství mezi různými etniky ničím výjimečným, po válce hrála národnostní příslušnost k Srbům, Bosňákům či Chorvatům velkou roli; což takto počatým dětem samozřejmě značně ztížilo život.

Podle studie analytičky a odbornice na jugoslávskou válku Alexandry Stiglmayer bylo znásilnění nástrojem etnické čistky, kterou chtěli Srbové provést na bosenském obyvatelstvu. Nešlo prý o akt agrese jedince vůči jedinci, mnohem podstatnější byla snaha o znesvěcení či znehodnocení bosenské národnostní identity. Cílem bylo také zastrašení a ponížení, často vedoucí k tomu, že znásilněná žena nemohla nadále zůstat v dané komunitě a musela uprchnout jinam. Srbové (přestože nutno podotknout, že v mnohem omezenější míře se znásilnění dopouštěli i Chorvaté a Bosňáci) tak systematicky pracovali na zlikvidování národnostní i územní jednoty Bosňáků.

9 May, today we remember all Bosniaks and Croats who survived, were murdered, or disappeared in Serbian Concentration Camps all over Bosnia and Herzegovina. The Bosnian Serb Army (VRS) built concentration camps for men, and rape camps for women during the Bosnian War (1992-1995). pic.twitter.com/LXIlRXEaf2

— FezBosniak (@BosniakFez) May 9, 2021

Spravedlnost před tribunálem

Tyto odpudivé praktiky přitom měly už historického předchůdce. V rámci druhé čínsko-japonské války se v prosinci roku 1937 odehrál tzv. Nankingský masakr. V tehdejším hlavním městě Čínské republiky došlo k masovému vraždění civilistů japonskou císařskou armádou – a zatímco počet mrtvých byl vyčíslen na 260–430 000, součástí tohoto válečného zločinu bylo i znásilnění 20–80 000 čínských žen. Těmto děsivým aktům nezabránili generál Iwane Macui a ministr Kóki Hirota, kteří byli následně popraveni jako váleční zločinci – tehdy bylo zmapované sexuální násilí zařazeno mezi zločiny proti lidskosti.

Až v rámci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii došlo k definování takto masového znásilňování jako k systematickému válečnému zločinu namísto dosavadního pohledu, že se jedná o selhání jednotlivců. Krátce po založení tohoto tribunálu v roce 1993 bylo znásilnění zařazeno mezi mučení a genocidu. Prvním případem tohoto typu se stalo odsouzení Dragoljuba Kunarace na 28 let za mřížemi, mimo jiné i za několik činů znásilnění během obléhání obce Foča. Následně bylo množství bosenských Srbů obviněno z využívání znásilnění jakožto „nástroje teroru“ a v průběhu let se většina srbských válečných zločinců dočkala i obvinění týkajících se znásilnění a sexuálního otroctví.

Téma se projevilo třeba i ve filmovém dramatu Grbavica od bosenské režisérky Jasmily Žbanić. Ta zfilmovala příběh ženy, která byla právě během bosenské války znásilněna a její dcera se nyní musí s tímto údělem smířit. Po tomto snímku z roku 2006 se Žbanić ještě do jugoslávské války vrátila filmem Quo vadis, Aida? zaměřeném na masakr v Srebrenici. Znásilněními během válečného stavu se zabývala rovněž Angelina Jolie ve svém režijním debutu V zemi krve a medu z roku 2011.

ZDROJ: Wikipedia