Svatá Lucie vyhrožovala dětem bitím i řezáním břicha. Její nepoddajnost skončila mordem

Samotné rčení o upité noci má původ až ve středověku, a to z období před 16. stoletím, kdy byl používán juliánský kalendář a 13. prosinec byl dnem zimního slunovratu. S přechodem na přesnější gregoriánský kalendář se toto datum o několik dní posunulo. To ale neznamená, že by prodlužování noci pro svatou Lucii již neplatilo.

Klíčové je totiž srovnání rovnoměrnosti rotace Země a jejího nerovnoměrného pohybu na oběžné dráze kolem Slunce. Jak jednoduše uvádí Richard Kotrba v Krkonošském deníku: „Zemská osa se během podzimu odklání svojí severní částí od Slunce, což u nás působí, že Slunce zapadá stále dříve a dříve a vychází čím dál později – světlá část dne se zkracuje. Protože ale současně podle 2. Keplerova zákona při svém oběhu kolem Slunce zrychluje, přihodí se zhruba 13. prosince (tedy na Lucii), že se na své dráze posune za jeden den o větší úsek než než za den předešlý ale přitom se nestačí otočit dost na to, aby kompenzovala zvýšení rychlosti oběhu kolem Slunce – prostě Země nestihne díky své rovnoměrné rotaci zařídit, aby Slunce zapadlo dříve než předešlý den a to přesto, že slunovrat ještě nenastal.“

Tento jev je od Luciina svátku postupně natolik patrný, že se pro něj vžila ona první část lidového moudra o upíjení noci. „Jev, který působí zvečera „proti" západu Slunce působí samozřejmě i ráno „proti" Slunce východu a to dokonce ještě maličko více, protože v noci Země zase zrychlila,“ dodává Kotrba s tím, že právě zde najdeme onu druhou část moudra o nepřidaném dni.

Církevní strašák dětí

Lucie byla před křesťanským pojetím vnímána mnohem lépe než po něm, za což může církevní démonizování a spojení s germánskou Perchtou. Ta byla totiž církevními hodnostáři vnímána pohansky, což nebylo akceptovatelné. Než ji křesťané změnili, byla Lucie zobrazována jako bíle oděná dívka s bylinnou korunou a prutem. V Dolním Rakousku se například měla v předvečer svátku scházet s dětmi a děvečkami ke společné modlitbě. Po ní následoval úklid a zaříkávání, které mělo rodině přinést Luciinu ochranu před temnými silami.

Svou roli zde hrál i církví nenáviděný pentagram, který je spojen se satanismem, což bylo pro církev logicky neakceptovatelné, a tak Luciinu tvář výrazně změnila. Podle záznamů Jakuba Jana Ryby z 19. století Lucka děti trestala a její zahalená tvář a bílé šaty naháněly hrůzu. Dětem měla světice dokonce hrozit rozřezáním břicha, pokud se během adventu nebudou postit. Záznamy napříč lokalitami se různí. Někde byly trestány jen zlobivé děti (dostávaly metlou), zatímco hodné dětičky byly drobně obdarovány.

Čtěte také: Svatojakubská pouť využívá jeden podivný symbol. Jeho pravou funkci zná jen málokdo

Různé tváře Lucie

Vyobrazení svaté Lucie se různí podle lokálních zvyků a tradic. Zatímco někde byly zvykem procházky mladých slečen po okolí, jinde strašila hrbatá žena schovaná za děsivou maskou, jež v ruce třímala vařečku na bití dětí. Dnes je svatá Lucie spojena hlavně s domácími pracemi a jejich zákazem.

To vychází z tradice, kdy bylo ženám a dívkám 13. prosince zakazováno vykonávat jakoukoli domácí činnost. Po vsi chodily ženy převlečené za Lucii a pokud přistihly sousedku při fyzické aktivitě, byla zlomyslně trestána rozfoukáním peří či vymotáním zapředených nití. Přesto je na některých místech Lucie spojována i s autorstvím tradice předvánočního úklidu. I v tomto případě hrozily tresty, jen tentokrát za nalezení nečistot. V případě kontroly úklidu pobaví tradice z jižních Čech, kdy Lucie obcházely domácnosti, kde předváděly soukromé představení v podobě starosti o děti, mydlení podlahy či popohánění potomků k modlení. Docházelo rovněž k přepadávání mužů v hostincích a jejich natírání například hořčicí za nepomáhání manželce s úklidem.

Legenda o svaté Lucii

Samotná legenda o svaté Lucii nicméně není nic příjemného. Datuje se až do 3. století na Sicílii a Lucie se podle ní měla oddat panenskému životu. To se však nelíbilo jejím nápadníkům. Ti byli tak dotěrní, že děvče donutili k vypíchnutí očí, čímž se snažila jednoho z nich definitivně zbavit. Zklamaný pohanský muž ji následně udal jako křesťanku, což znamenalo odsouzení k obětování pohanským bohům. Dívka rozhodnutí soudce odmítla, za což si měla vysloužit odvedení do nevěstince. Dle legendy se však s dívkou nedalo pohnout, což vedlo k nervozitě kata, který dívce nakonec probodl hrdlo dýkou.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / Krkonošský deník