Duplessisovi sirotci: 20 000 dětí bylo odebráno rodičům, aby se premiér Quebecu udržel u moci

Více než dvě dekády pracoval Maurice Duplessis jako premiér kanadské provincie Quebec. Éře jeho vládnutí mezi lety 1936 a 1959 se na jednu stranu říká Velká tma, zároveň však jeho příznivci označují toto období za rozkvět konzervativních a katolických hodnot, spojený s ekonomickým růstem. Duplessisova pevná ruka vládnoucí frankofonní komunitě stavěla nejen na podpoře odborů a tradiční rodiny, nýbrž i silném antikomunismu a opozici vůči modernímu feminismu, environmentalismu a dalším myšlenkovým směrům, jež v dalších dekádách nabyly (nejen v Kanadě) na významu. Rozhodně se tedy jedná o kontroverzní období, během něhož se odehrála i jedna skutečně bizarní a tragická událost zároveň.

Sociální politika jako výdělek

Duplessisova podpora tradiční rodiny spočívala v tom, že přísní úředníci odnímali děti rodičům, kteří se protivili představě o správně fungující rodině. V sirotčincích tak nekončily jen děti, jimž zemřeli oba rodiče, nýbrž často i ratolesti svobodných matek, závislých či jinak nemocných lidí, nezaměstnaných a tak dále. Může to znít, že stát se snažil o děti žijící v nevhodných podmínkách postarat, avšak opak je pravdou – přijít v přísně nastaveném systému o dítě bylo poměrně snadné, a to i pro řadu rodičů, kteří by se jinak o své potomky (s trochou státní pomoci) postarat mohli. Duplessis však měl zájem na tom, aby co největší množství dětí končilo v sirotčincích.

Ty byly totiž – podobně jako řada jiných charitativních a sociálně zaměřených organizací – pod patronací římskokatolické církve. Klér dostával od státu dotace podle množství znevýhodněných dětí či dospělých, o něž se staral. A tady už to do sebe začíná zapadat: Duplessis prostřednictvím státního aparátu posílal do katolických sirotčinců množství dětí, za něž církev obdržela rozsáhlé finanční dotace; následně to byla právě církev, o jejíž podporu se mohl Duplessis ve volbách opřít. Nejen že oficiálně vyznával silně křesťanské hodnoty, ekonomické napojení duchovenstva na tohoto konzervativního politika bylo oboustranně prospěšné. Problémem je z dnešního pohledu „jen“ to, že tento obchod nakládal s malými dětmi jako zbožím.

Navždy poznamenané děti

Katolické sirotčince, v nichž v důsledku této politiky skončily neprávem desítky tisíc dětí, však rozhodně nebyly dobrým místem k prožití dětství. Tradiční vzdělávání bylo většině z nich upřeno, namísto toho byly vystaveny náboženské indoktrinaci a úmorným manuálním pracem. Děti byly zanedbané, negramotné, nikdo je neučil hygienickým návykům; o psychickém strádání umocněném tuhou náboženskou výchovou nemluvě. Leckteré praktiky bychom dnes označili za mučení a vzpomínky přeživších nejsou daleko od popisu praxe nacistických koncentračních táborů.

Aby toho nebylo málo, postupem času začala kanadská federální vláda poskytovat větší dotace na psychiatrické pacienty nežli na sirotky. Duplessis proto postupně většinu institucí, starajících se o sirotky, změnil na psychiatrická zařízení, čímž navíc pouze na základě administrativního rozhodnutí učinil děti nesvéprávnými – a posléze i automaticky vystavovanými přísné psychiatrické léčbě zahrnující medikaci i řadu nehumánních praktik, včetně neetického experimentování.

Toto strašlivé období skončilo rokem 1959, kdy Duplessis zemřel. Během 60. let se začala quebecká společnost rozvolňovat, ovšem lidé na děsivou pravdu nebyli připraveni. Až v 90. letech se přeživší sirotci dočkali finanční kompenzace, ovšem omluvy či vysvětlení nikoli. Všem těmto lidem navíc až do konce života zůstala nálepka nesvéprávných, mentálně retardovaných či jinak nepřizpůsobivých jedinců, což ještě prohloubilo jejich sociální vyloučení. Vinou nenasytnosti tehdejší provinční vlády i římskokatolické církve byly zničeny tisíce lidských životů. Takzvaní Duplessisovi sirotci jsou dodnes připomínkou toho, že obchodování s lidmi se ve velké míře, i když mnohem skrytěji než dříve, dělo i v minulém století…