Rasputinovi k moci nepomohla kouzla. Neúspěšné pokusy o jeho vraždu přesto halí tajemství

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1869 v maličké vsi Pokrovskoje na Urale a drsná Sibiř se na začátcích jeho života těžce podepsala – připravila ho o matku a dva sourozence. To asi dost přispělo k tomu, že začal pít ještě jako kluk a hodně brzy začal i s různými sexuálními eskapádami. Obojí mu vydrželo až do smrti, stejně jako jeho v mládí uzavřené manželství. A to navzdory tomu, že podle biografie sepsané Edvardem Stanislavovičem Radzinskim většinu života strávil úplně jinde než doma.

Jeho údajné mystické schopnosti mají původ v době, kdy absolvoval náboženskou pouť, aby si usmířil vesničany naštvané kvůli jeho kupícím se deliktům. Na cestě do 400 kilometrů vzdáleného kláštera se naučil základy léčitelství a zjistil, že v lidech čte jako v otevřené knize. Začal tak příběh, který končí vraždou natolik podivnou, že ani odborníci nenašli uspokojivé vysvětlení.

Víno, ženy a náboženství

180 centimetrů vysoký Rasputin s uhrančivýma očima a obrovským charismatem si brzy dokázal získat mnoho příznivců a následovníků. Byl údajně zcela pohlcený náboženskou vírou, ale myslet si, že by se kvůli ní vzdal jakéhokoli potěšení, by bylo zcela naivní. Naopak, vždy dokázal spojit příjemné s užitečným, a tak se během cest po ruských posvátných místech se svými příznivci bez uzardění oddával dlouhotrvajícím sexuálním orgiím pod záštitou různých religiózních tanců a rituálů.

Přes známé známých se brzy dostal až do Petrohradu a nakonec i přímo k samotné carské rodině. Tehdy ovšem zapracovala nejen Rasputinova pověst, tou dobou už obohacená o různé historky o hypnózách, léčení pouhým přiložením rukou a dalších jeho údajných mystických schopnostech na hranici nadpřirozena, ale také jeho zřejmě naprosto uhrančivé sebevědomí.

Při setkání s carským párem se dokonce choval tak sebejistě, že ho car Mikuláš II. a jeho manželka pustili ke svému synovi Alexejovi, o němž skrývali jedno velmi nepříjemné tajemství. Alexej byl totiž hemofilik, špatně se mu srážela krev. Nástupce trůnu tak na životě ohrožovalo prakticky kterékoli zranění. Toho dne, kdy k němu přivedli Rasputina, zrovna ležel v horečce a s vnitřním krvácením po pádu, které by každé jiné dítě zvládlo s modřinami, a vypadalo to s ním opravdu zle. Rasputin ho ovšem údajně vzal do náruče, promluvil k němu a carevič u něj spokojeně usnul. Druhý den už byl bez horeček. Od té chvíle měl Rasputin u carského dveře vždy dokořán, a nezáleželo na tom, že neustále vyhledává další a další milostné avantýry, pořádá orgie a holduje alkoholu.

Respektive, carskému páru na tom nezáleželo. Pro jiné byl brzy Rasputin trnem v oku. Podkopával svým chováním carskou autoritu, mnohdy si třeba v opilosti vymýšlel, jak velký má vliv a jak jsou na něm car s carevnou závislí. Šuškalo se dokonce, že má s carevnou milostný poměr. I tohle všechno se ovšem dalo v době míru ještě snést. Jenže pak se car rozhodl Rusko zapojit do první světové války. Na frontě najednou umíraly statisíce Rusů. Vztek, frustrace a nespokojenost lidu by se dala krájet a nenávist k Rasputinovi rostla přímo úměrně s tím vším. Bylo asi víceméně jen otázkou času, kdy se někdo rozhodne Rasputina nadobro odstranit. A tím „někým“ byl nakonec jeden z nejbohatších ruských šlechticů, Felix Felixovič Jusupov.

Vražda na tři způsoby

S komplici pozval 30. prosince 1916 Rasputina do jednoho ze svých petrohradských paláců a v jeho sklepení (aby nebyly slyšet případné Rasputinovy výkřiky o pomoc) mu podal jídlo obohacené o cyankáli. K Jusupovově zděšení ale na Rasputina kyanidový jed vůbec nezabral. Dodnes nikdo nebyl schopen upokojivě vysvětlit proč. Existují teorie, že byla látka prošlá, anebo že snížená kyselost žaludku alkoholika Rasputina zabránila uvolnění jedovatého kyanovodíku.

Rasputin byl každopádně naživu a zoufalý Jusupov se rozhodl ho alespoň zastřelit. Střelil do něj hned několikrát, do zad, do hrudi a do hlavy, pro jistotu pak bezvládného muže ještě zbili holí a hodili pod led zamrzlé řeky. Doufali, že jeho tělo nikdo nenajde, ale šeredně se spletli. Z řeky jej vylovili hned druhý den. Jak se totiž ukázalo, Rasputin byl v době, kdy ho ukládali pod led, ještě pořád naživu a, jak dokládaly jeho odřené konečky prstů, snažil se z řeky dostat ven. Rasputin sice zemřel, legendy o jeho nadpřirozených schopnostech ovšem v tu chvíli nemohly být vitálnější… a žijí vlastně dodnes.

Zdroj: Edvard Stanislavovič Radzinskij: Rasputin