Ruského Shakespearea zneužil Sovětský svaz. Za Puškinovou zbytečnou smrtí stála osudová žena

„Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati?“ Tak začíná slavný dopis citlivé Taťány jejímu vyvolenému Evženu Oněginovi. Jedno z nejklasičtějších děl ruského romantismu dodnes zastupuje archetyp zbytečného člověka, pasivního pozorovatele okolního světa, pro něhož však nemá pochopení. Autorem této trudné a bytostně ruské figury je Alexandr Sergejevič Puškin, který podle romantických ideálů nejen psal, ale i žil.

Spory v duchu romantismu

Jméno Alexandr Sergejevič Puškin se na světě objevilo v roce 1799. Narodil se do tradičního šlechtického rodu, jeho pradědeček měl navíc africký původ a na dvoře Petra Velikého tak působil značně kuriózně. Odmala byl Alexandr obklopen bohatstvím, o jeho výchovu se starali především Francouzi. Příklon k osvícenským myšlenkám Denise Diderota či Voltaira vedl k tomu, že v roce 1820 začal psát politicky angažované básně (v čele s Ódou na svobodu), které ruský car Alexandr I. příliš neocenil, a poslal Puškina do vyhnanství.

Ten se postupně etabloval v typického zástupce romantismu první poloviny 19. století. Stejně jako třeba George Gordon Byron se angažoval v řeckém boji za nezávislost na Osmanské říši a během svého vyhnanství na Balkáně a ve východní Evropě postupně psal svá slavná díla (v čele s dramatem Boris Godunov). Ovlivněn Velkou francouzskou revolucí hlásal třeba právo jednotlivce na svobodu.

Po neúspěšném povstání děkabristů, s nimiž Puškin sympatizoval, se v roce 1825 obával o svůj život, ale car Mikuláš I. se zachoval velkoryse – nijak Puškina za jeho protirežimní aktivity nepotrestal, naopak ho dosadil do čela moskevského archivu. Díky tomu mohl sledovat jeho veřejnou i publikační činnost, což bylo značně prozíravé. Na jednu stranu mu omezoval cestovatelské plány, zároveň se však Puškinovy životní podmínky u carského dvora postupně zlepšovaly – stal se třeba úředníkem ministerstva zahraničí.

Život na hraně

Puškin se jako opravdová persona romantismu neustále dostával do problémů. Holdoval hazardním hrám, prohluboval své dluhy a často absolvoval souboje (především kvůli urážce na cti). Postupně se seznámil i s dalšími romantickými souputníky, třeba polským básníkem Adamem Mickiewiczem či dramatikem Nikolajem Gogolem, jenž později převedl ruskou literaturu od romantismu k realismu. Zásadním obdobím pro jeho tvorbu byla epidemie cholery v roce 1830, během níž se Puškin izoloval mimo Moskvu a v průběhu několika měsíců napsal desítky básní a povídek.

Roku 1828 zahájil Puškin vztah, jenž se mu stal osudným. Seznámil se totiž s teprve šestnáctiletou Natalií Nikolajevnou Gončarovovou, která byla nejdříve jeho milenkou a od roku 1831 i manželkou. Právě kvůli její cti svedl v roce 1837 svůj poslední souboj. Jejím údajným milencem totiž byl pozdější francouzský diplomat Georges d’Anthès, který Puškina během souboje osudově zasáhl do břicha. Literát po dvou dnech bolestí zemřel. Okolnosti jeho skonu následně shrnul Puškinův obdivovatel a romantický kolega Michail Jurjevič Lermontov v provokativním díle Smrt básníka.

Stále živý odkaz

Navzdory smrti v pouhých 37 letech se Puškin zapsal do dějin jako největší ruský básník. Zásadně proměnil ruský jazyk, když ve svých básních nepoužíval jen vzletné obraty minulosti, nýbrž do nich zakomponoval i hovorové výrazy. I díky zdánlivé spontánnosti použitého jazyka, jenž proměnil ruštinu jako takovou, jsou Puškinova díla dodnes čtivá a atraktivní. Čím je pro Angličany Shakespeare, je pro Rusy Puškin.

Ustanovil též řadu témat, z nichž následně čerpali další velikáni 19. století jako Dostojevskij, Tolstoj či Čechov – třeba vzpouru jedince proti systému, utrpení člověka nízko postaveného ve společnosti či volbu mezi povinností a osobním štěstím. Velká část jeho děl navíc inspirovala i další umělce – známá je třeba Čajkovského opera Piková dáma, která vychází právě z Puškinovy slavné novely.

Jeho odkaz rovněž zneužili sovětští státníci, když se Puškin stal sto let po své smrti ikonickým státním literátem. Během dekád SSSR se vyrobilo velké množství produktů s Puškinovými podobiznami – Puškinova skutečná, svobodomyslná osobnost (navíc s aristokratickým původem) přitom byla v přímém kontrastu s tradičně deklarovanými sovětskými ideály. Jeho masivní vliv na ruskou literaturu i celou společnost však nehodlal umenšit ani totalitní režim.

ZDROJ: Wikipedia Alexander Pushkin