Na čem pražili indiáni šišky? Na dinosaurech
Co mají společného předkolumbovští indiáni a druhohorní dinosauři?
Dinosauři místo bohů …
Indiáni Severní Ameriky měli poměr složitý rituální život, kam mimo jiné začlenili i některé fosilie dávných tvorů. Černé vrchy (Black Hills) v Jižní Dakotě jsou dodnes atakovány profesionálními i amatérskými hledači dinosauřích fosilií. V době, kdy bylo území obývané indiánským kmenem Lakotů, šlo o místo dávných bitev a závodů. Alespoň tak to vysvětlovaly mýty původních obyvatel. Lakotové totiž nacházeli obrovitánské kosti, které považovali za pozůstatky poražených v dávných bitvách, jež rozhodovaly podobu světa.
… i místo pánve
Ale na druhou stranu se „rudokožci“ ukazují i v jiném, ryze praktickém světle. Nejprve si představme osteodermy – kostěné destičky skryté pod plazí kůží, jež můžeme vidět u celé řady současných druhů. Bezesporu je každý zaznamenal u krokodýlů, herpetologové a milovníci plazů je znají od kruhochvostů a želv, ale osteodermy má i náš slepýš. Ovšem mnohem nápadnější byly ty, které tvořily „krunýř“ dávných strašných plazů – jak zní význam slova dinosaurus. Každý jejich milovník si představí opancéřovaného ankylosaura nebo stegosaura s deskami na zádech.
Hlava ankylosaura
V oblasti dnešní Severní Ameriky žil před 108 miliony let silně „opancéřovaný“ druh Sauropelta edwardsorum. Už jen jeho samotný rodový název Sauropelta znamená „ještěří štít“. Tento až 5,2 m dlouhý a zhruba 1,5 tuny vážící býložravý ještěr byl kostěným krunýřem chráněn proti útoků masožravých dinosauřích druhů. Osteodermy tohoto obrněného plazího monstra v minulosti sloužily indiánským kuchařům a kuchařkám jako improvizovaná pánev pro pražení borovicových šišek. „Dinosauří fosilie údajně v žáru tolik nepraskaly a staly se proto brzy vyhledávanými a oceňovanými ´pomocníky´ při indiánském kulinářství,“ píše Vladimír Socha na serveru Osel.
Faktem je, že krunýře želv se i dnes používají jako mísy a v některých kulturách i jako „zapékací mísy“. Ovšem že se na podobný účel používaly i dinosauří osteodermy, se díky práci archeologů a etnografů přišlo až nyní.
Text: Topi Pigula