Mohl se ve Španělsku zachovat kus Kristova kříže?

Je v této schránce schován kus Kristova kříže? Zdroj: Topi Pigula

Nejroztodivnější zbytky nejrůznějších svatých jsou ceněny jako křesťanské relikvie a dodávají lesk svatostánkům, ve kterých jsou uložené. A Kristus, toť velmi dobře zavedená značka.

A je jedno, zdali se jedná o kapku jeho krve v chrámu v belgických Bruggách, otisk tváře na plátně v italském Turíně či kousek dřívka z kříže, na kterém první z křesťanů zemřel. Jeden z největších kousků „pravého kříže“ je v kantaberském klášteře Santo Toribio de Liébana.

Jak ověřit Ježíšovu legendu

Zatímco věřící věří, že dané kousky jsou pravé, nevěřící by to chtěl ověřit. V roce 1958 byla relikvie převezena do Madridu, kde byla podrobena důkladné analýze. A výsledek? Z největší pravděpodobností je jedná o dřevo z cypřiše vždyzeleného. Jedná se o dřevinu, která se v oblasti Golgoty skutečně přirozeně vyskytovala, a Římané, když už jej měli po ruce, z něj opravdu kříže sloužící k popravám dělat mohli. Stáří dřevěného zlomku by také odpovídalo, takže možná by analýza mohla přesvědčit i některého z nevěřících. Ostatně právě ona „nevíra“ byla hlavním důvodem lesnické analýzy. Dá se zjistit stáří dřeva i druh stromu, ovšem zdali jde skutečně o zlomek jednoho konkrétního kříže, se po více než dvou tisíciletích potvrdit nedá. Představa, že byl kříž rozebrán a jeho kousky dnes zvyšují návštěvnost v různých kostelích, od Španělska po Jeruzalém, se stala realitou.

Kdysi San Martin, dnes Santo Toribio de Liébana

Určitě i díky této relikvii se klášter v podhůří vápencových štítů stal významným poutním místem. Španělé jeho slávu srovnávají se Santiagem de Compostela, které je už desítky let jedním z „top“ destinací křesťanských poutníků. Klášter je poprvé písemně doložen roku 828 a to pod jednoduchým jménem San Martin. O necelé století později v něm žije v místní komunitě necelá dvacítka mnichů. Na konci 12. století klášter povýšil na převorství. Do samotného svatostánku se vchází krásným portálem a v příjemném přítmí můžeme obdivovat sochy i barevná vitrážová okna. Naprosto neuvěřitelnou náhodou jsme tady ve chvíli, kdy se odehrává mše a jeden z kněžích vytahuje nejsvatější relikvii kláštera. Pozlacený, či možná zlatý kříž, ve kterém je umístěn kousek cypřiše, nemohou věřící vidět jinak, než skrze schránku. Vůbec netuším, co se u oltáře odehrává, ale z ticha, které vládne v lavicích, mi dochází, že jde o důležitou událost. Mnozí věří, že se dívají na kus trámu, jenž se v minulosti dotýkal těla samotného Krista.

Štíty španělského národního parku Picos de Europa mají svůj genius loci. Drsná romantika ostrých vápencových štítů je podtržená prostou, ale vynikající kuchyní. Páslo se zde „odjakživa“, stejně tak se vyráběly sýry, udilo maso a lovily ryby. Slovo „tradiční kuchyně“ tu nemá marketingový význam, za který se občas schovávají unifikované výrobky. Tady prostě a jednoduše všichni vědí, že co je domácí, to je dobré. Vždyť si to místní vyrábějí sami pro sebe. A sebe přece nebudou šidit. Silná víra v Ježíše je tu přítomná ve stovkách kostelů a kapliček. Ale třísky z Ježíšova kříže tady najdeme jen na jediném místě. Pokud uvěříme. Uvěříme, že opravdu jde o ten jeden konkrétní kříž a ne o ten, který stál o kus vedle a na něm umíral některý ze zlodějů.

Text: Topi Pigula