Marie Terezie po nástupu na trůn osm let válčila a při tom porodila sedm dětí

Sotva Marie Terezie ve svých 23 letech (vládla 1740–1780) dosedla na habsburský trůn, začala se kolem říše, již zdědila, stahovat mračna. Její otec Karel VI. sice s předtuchou, že se nedočká mužského následníka, už v roce 1713 připravil řešení v podobě takzvané pragmatické sankce zajišťující nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.

Tento zásadní dokument, díky němuž se fakticky Marie Terezie dostala na habsburský trůn, ale okamžitě po smrti Karla VI. 20. října 1740 začaly klíčové evropské státy zpochybňovat.

Prusové útočí

Už 16. prosince 1740 vpadl tehdy 28letý pruský král Fridrich II. s početnou armádou do Slezska s cílem obsadit ho. Dobře vyzbrojené a vycvičené pruské vojsko nemělo v té době v Evropě konkurenci a zatlačilo rakouskou armádu do Čech.

Proti Marii Terezii se vzápětí utvořila silná koalice států, které se po vzoru Pruska rozhodly urvat si z habsburské říše svůj díl. Kromě Pruska ji tvořily Francie, Španělsko a Neapolské království, a také Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko a kurfiřt kolínský. Na svou stranu naproti tomu Marie Terezie získala Británii, Rusko, Nizozemsko a nakrátko i Sasko.

Bavorská anabáze

V létě 1741 vpadli do Horních Rakous a Čech Bavoři a Francouzi a mimo jiné obsadili Prahu. Jenže západním sousedům se tento tah vymstil – armáda Marie Terezie posílená o uherské a italské oddíly na oplátku zaútočila na Bavorsko a obsadila Mnichov. V roce 1742 sice habsburská vojska pod vedením švagra Marie Terezie Karla Lotrinského kousek od Čáslavi prohrála bitvu s Prusy (17. května 1742, 5200 mrtvých) a Vídeň následně ztratila Kladsko a velkou část Slezska, ale po uzavření míru téhož roku v Berlíně získala Marie Terezie prostor pro dva roky trvající okupaci Bavorska.

Zajímavostí je, že Fridrich II. v Berlíně požadoval nejen Horní a Dolní Slezsko, ale také území dnešního Královéhradeckého kraje, což Marie Terezie zásadně odmítla.

Marie Terezie neúspěšně vrací úder

Potupnou zradu z počátku své vlády se rozhodla rakouská arcivévodkyně Prusům oplatit v roce 1745, kdy se k protipruské koalici připojilo i Polsko. Jenže rakousko-saskou armádu stíhal jeden neúspěch za druhým, a i když dočasně operovala i v Prusy obsazeném Slezsku, musela nakonec po sérii porážek ustoupit. Tato druhá slezská válka, během které Prusové podruhé dobyli Prahu, skončila o Vánocích 1745 podepsáním míru v Drážďanech, který pruské ovládnutí Slezska potvrdil.

Marii Terezii tak zbyla poslední dvě válčiště – v Rakouském Nizozemí a v Itálii, kde v roce 1746 triumfovala habsburská vojska nad francouzsko-španělskými oddíly u Piacenzy, což zajistilo klid na jihu říše.

Klíčem k míru je Slezsko

Konečný mír byl ale v Evropě podepsán až 18. října 1748. Marie Terezie ve válkách ztratila Slezsko a několik menších území v Itálii (Parmu, Piacenzu a Guastallu), ale uhájila Milán a Rakouské Nizozemí. Nejdůležitějším vítězstvím ale bylo, že osm evropských zemí, které mírovou smlouvu podepsaly, uznalo platnost pragmatické sankce.

Během takzvaných válek o rakouské dědictví Marie Terezie nejen sháněla spojence, přesouvala armády a domlouvala mírové smlouvy, ale především svému manželovi Františku I. Štěpánu Lotrinskému porodila sedm dětí (z celkových 16) včetně dvou následníků trůnu a budoucích císařů Josefa II. a Leopolda II.

Se ztrátou Slezska se Marie Terezie nikdy nesmířila. Získat jej zpět se neúspěšně pokusila v následující sedmileté válce (1756–1763), která zasáhla i kolonie v Americe, Asii a Africe, a stala se tak skutečně prvním celosvětovým konfliktem.