Nedůstojná poprava Marie Stuartovny: Hlavu jí sekali natřikrát, v krvi se pak vymáchal pes

Život Marie Stuartovny prvních dvacet let připomínal rychlou horskou dráhu a na posledních dvacet se zase téměř úplně zastavil. A stejně podivně a nevyváženě působila i její násilná smrt. Poprava, k níž přišla s hlavou vztyčenou a se vší důstojností, skončila jako bizarní a jen těžko uvěřitelné divadlo.

19 let plných zvratů

Marie Stuartovna, dcera tehdejšího skotského krále Jakuba V., se narodila 8. prosince 1542 a hned 6 dní nato se už sama stala královnou. Jakub totiž zemřel na choleru. Oficiální korunovaci absolvovala jako 9měsíční miminko a v 6 letech ji zasnoubili a poslali do Francie. V 15 letech se za svého zaslíbeného (a o rok mladšího) Františka II. Francouzského vdala. Po dalších dvou měsících se stala francouzskou královnou a její manželství bylo údajně šťastné, trvalo ale jen dva roky, než František ve velkých bolestech způsobených ušní infekcí, která pronikla až do mozku, zemřel.

Marie po jeho smrti ve Francii zůstala jen do svých 19 let, tedy pouhopouhý rok. Pak se vrátila do Skotska a tam rozvířila vlny; jednak neustále odmítala uznat Alžbětu I. za anglickou královnu a titulovala se tak sama (jejím dědečkem byl Jindřich VII. Tudor, takže si myslela, že má veškerý nárok), a jednak byla katolička, což v protestantském Skotsku těžce přijímali.

Lest a obvinění

Uplynulo 5 let. Paradoxně asi těch nejklidnějších, které v dosavadním životě zažila, samozřejmě až na zmíněné konflikty se skotskou protestantskou šlechtou. Pak si vzala Jindřicha Stuarta a měla s ním syna Jakuba VI. Po dvou letech ovšem znovu ovdověla, protože Jindřich byl zavražděn. A tehdy udělala osudovou chybu, která ji nakonec ze Skotska vyhnala: Ještě téhož roku se totiž vdala znovu, a to za Jamese Hepburna, jehož Skotové z Jindřichovy vraždy podezřívali. To už protestantští lordi přes srdce nepřenesli a Marie putovala na hrad Loch, kde ji uvěznili a donutili vzdát se vlády ve prospěch syna Jakuba. Hepburn prchnul do Skandinávie.

I Marii se nakonec podařilo utéct a zkoušela si ztracené postavení vybojovat, marně. V roce 1568 (svých 26 letech) proto prchla do Anglie, kde doufala, že jí pomůže Alžběta, která byla její tetou. Spletla se šeredně. Alžběta v ní viděla sokyni a bála se, že by ji mohla připravit o trůn. Místo pomoci ji proto nechala zavřít, aniž by jí věnovala jediný pohled.

Marii Stuartovnu věznili následujících devatenáct let – celý zbytek jejího života. Čas si krátila dopisováním s významnými lidmi tehdejší doby. Šifrované zprávy pašovala v bečkách s pivem. Jejich obsah ale přesto Alžbětini lidé bedlivě sledovali. Nakonec jim Marie sedla na nastražený lep a její písemný souhlas s plánem na královninu vraždu použili jako důkaz zrady. Odsoudili ji k smrti stětím a Alžběta se vymluvila, že jej podepsala omylem s dalšími listinami.

Bizarní poprava

8. února 1587 v 8 hodin ráno Marii vytrhlo z posledních modliteb zaklepání na dveře. Do popravčí síně došla s hrdě vztyčenou hlavou, v honosných černých šatech a perfektně upravená. Kat a jeho pomocníci ji podle tehdejších zvyků v kleče poprosili o odpuštění, které jim udělila. Pak si svlékla vrchní oděv a položila hlavu na železný blok. Kat se rozmáchl sekerou… a od té chvíle šlo všechno od desíti k pěti.

Nervózní muž totiž málem upustil sekeru... Královnu praštil tupým koncem do zadní části hlavy, až zasténala. Jeho druhý pokus byl o něco úspěšnější, ale hlavu se mu přesto od těla oddělit nepovedlo úplně, musel tak sekerou udeřit potřetí. Teprve tehdy přesekl i poslední šlachy. Kat chtěl Mariinu hlavu za vlasy zvednout a ukázat svědkům v síni, aby se přesvědčili, že je skutečně mrtvá, k jeho hrůze mu ale její nádherné, rudé vlasy zůstaly v ruce a holá hlava s několika chomáčky šedivého, nakrátko ostříhaného chmýří se odkutálela pryč. Marii totiž její vlasy dávno vypadaly, ostudu ale maskovala parukou.

To ale zdaleka nebylo všechno. Královna totiž, jak se brzy ukázalo, na popraviště pod sukní propašovala svého milovaného bílého pejska, který se od její mrtvoly nehodlal hnout. Nakonec si lehl přímo do kaluže její krve a sloužící jej museli omýt. Žena, která postupně ztratila tři království a tři manžely, tak nakonec přišla i o to jediné, co jí zbylo – onu důstojnost, s níž na popraviště přicházela.

Zdroj: Antonia Fraser: Mary Queen of Scots