Konečně! Vědci už vědí, proč nám vadí škrábání na tabuli

Škrábání na tabuli

Zvuk škrábání nehty na klasickou černou tabuli je pro drtivou většinu lidí k nesnesení. Ale proč vlastně?

Pro generaci dnešních školáků už jde vlastně o něco úplně pravěkého – ve třídách už černé tabule skoro vymizely; a s nimi i prokletí našeho mládí – škrábání na tabuli. Kdo ten zvuk nikdy neslyšel, nepochopí, co je na něm tak odpudivého. A dlouho tomu nerozuměli ani vědci.

Roku 1986 si na to posvítili experti z britské Northwestern University. Testovali, jaké části zvukového spektra jsou pro lidi nejméně příjemné. Nahráli na kazetu (ano, s tak primitivní technikou se tehdy opravdu pracovalo) škrábání nehty na tabuli a pak z něj odfiltrovávali různá zvuková spektra. Když odstranili nejvyšší frekvenci, nijak to nelibost z naslouchání nesnížilo. Zato, když se odfiltrovaly střední až nízké části zvuků, testované osoby se tvářily výrazně spokojeněji.

Na tuto studii (Blake, Halpern, Hildebrand) navázali roku 2011 dva muzikologové z německy mluvících zemí. Oehled a Reuters zjistili (už pomocí počítačů), že zvuky, které vyvolávají ty nejhorší pocity, se nacházejí mezi 2000–4000 Hz. Tedy v oblasti, kterou naše zvukovody nejvíce zesilují. Test probíhal podobně jako ten předchozí, jen s tím rozdílem, že se vědci zaměřili i na to, jak se vlastně tyto reakce projevují fyziologicky. Měřili srdeční tep, frekvenci dýchání a také vodivost pokožky – testovali tak, co se našemu tělu vlastně na zvucích nelíbí.

Také ověřovali, jestli nejde jen o psychologický trik – tedy jestli povědomí o tom, že jde o nepříjemný zvuk, nezpůsobuje, že je nám nepříjemný. Ukázalo se ale, že reakce jsou stejné, i když testovaní vůbec netušili, že zvuk pochází ze škrábání na tabuli; příčina tedy musí být tělesná. „Naše ucho je velmi citlivé ke zvukům ve spektru 2000–4000 herzů,“ potvrdil Oehler.

Zatím poslední studie zabývající se tímto fenoménem proběhla v Bostonu, na slavné MIT. Tady profesor John McDermott testoval reakce lidského ucha na nepříjemné zvuky roku 2012. Zjistil, že aby byl zvuk nepříjemný, musí splňovat dvě podmínky: jednak musí mít výše zmíněnou frekvenci a za druhé se musí jeho frekvence rychle měnit. Zatím se nepodařilo zjistit, zda má tato reakce u člověka nějaký evoluční smysl (třeba podobný zvuk vydával nějaký predátor), anebo jestli jde jenom o nějaký nedostatek našeho těla…