Josef II. rozčílil církev kontroverzní reformou. Jak obhájil zrušení poloviny českých klášterů?

Toleranční patent a zrušení nevolnictví. Tyto dvě zásadní reformy bývají s vládou Josefa II. spojovány nejčastěji, pilný císař toho však své desetileté vlády stihl daleko víc. Poněkud pozapomenutou, přesto zásadní reformou bylo i zrušení klášterů, které podle mínění osvícenského panovníka dostatečně nesloužily lidu. Samozřejmě však tímto krokem vyvolal velkou nevoli mezi církevními představiteli.

Spor rozumu a víry

Jak jsme psali v přehledu nejdůležitějších milníků Josefova života, syn Marie Terezie byl vychováván v přísně katolických poměrech – jezuitská výchova slavné panovnice se odrazila i v přístupu k synovi, který se však proti těmto omezením výrazně bouřil. Před vírou dával přednost rozumu, na rozdíl od své zbožné matky byl již plodem osvícenského přemýšlení 18. století.

Přestože Josef na matku naléhal, aby zrušila v té době platný monopol katolické církve, Marie Terezie se tomu velmi bránila. Obratnou politikou se jí dařilo kombinovat církevní zájmy s těmi státními. Až po její smrti v roce 1780 tedy mohl Josef začít podnikat kroky k rozvolnění církevní moci.

Tím hlavním byl samozřejmě toleranční patent, vydaný na podzim roku 1781. Podle něj se mohli lidé hlásit i k několika protestantským církvím a víra neměla být překážkou v získávání světské moci či třeba akademických titulů. Přestože postavení katolické církve zůstalo dominantní, nebylo již výhradní, a proto zástupci papežského stolce císaře veřejně dehonestovali. Tím však Josefovy plány zdaleka neskončily.

Užitečnost především

Jen o pár měsíců později, v lednu roku 1782, zrušil Josef spoustu řeholních řádů, které podle něj nebyly užitečné pro celou společnost. Zrušeno bylo kolem 140 klášterů, tedy zhruba polovina jejich celkového počtu. Ospravedlněnou existenci měly jen ty, jež se věnovaly zdravotnictví, školství či vědecké činnosti. Mniši měli podle osvícenských myšlenek sloužit lidem, nikoli pouze neprospěšně rozjímat a kumulovat bohatství.

mezi zrušenými kláštery byl také dominikánský klášter v Plzni. Klášter s hospodářskými budovami koupilo v r. 1787 město Plzeň za 855 zlatých.
Kostel sv. Markéty byl prodán r. 1792 pěti plzeňským měšťanům, kteří ho nechali r. 1802 zbořit.
Na tomto místě dnes stojí soudní budova. pic.twitter.com/XmMI1YmC5L

— Veronika Mikešová (@MikesVerca) April 6, 2021

Známé řády jako jezuité, karmelitáni, benediktini, dominikáni, františkáni či cisterciáci tak v českých zemích oficiálně skončily, což postihlo bezmála 1 700 mnichů a jeptišek. Ti se měli podle Josefa následně věnovat charitativní činnosti a naplňovat tak svůj úděl na zemi. V dějinách církve se tedy jedná o zásadní a bezprecedentní krok: Josef II. se totiž snažil obrátit pozornost církve od posmrtného života v nebi na přítomnost zde na Zemi.

Ušlechtilé myšlenky

Panovník však nechtěl získat církevní majetek pro vlastní obohacení. Duchovním, kteří se nechtěli přizpůsobit novým pořádkům, nabídl poměrně štědrý důchod. Majetek zrušených klášterů přešel do tzv. náboženského fondu, který spravoval stát. To vedlo k vytvoření hustší sítě farností po celých českých zemích, která z velké části funguje dodnes. Během 80. let 18. století tak bylo navzdory zrušení klášterů postaveno nejvíce kostelů v historii.

Tyto zásadní změny samozřejmě měly i řadu neblahých důsledků. Spousta církevního majetku byla rozkradena, některé klášterní budovy zbytečně zchátraly a v dílčích případech se podařilo vychytralým jedincům na dražbách majetku nespravedlivě obohatit. Z globálního pohledu se však jednalo o promyšlený čin s dalekosáhlými pozitivními důsledky, a to i pro smysluplnější fungování samotné církve. Kontroverze kolem tohoto radikálního kroku však přetrvávají dodnes.