Jan Palach a ti druzí. Která upálení bychom měli znát?

Loňské významné srpnové výročí bylo obohaceno ještě o další rozměr. Ve speciálním termínu 21. srpna (netřeba vysvětlovat proč) totiž do kin vstoupila filmová novinka s názvem Jan Palach. Drama Roberta Sedláčka se nesnaží o komplexní vykreslení všech dobových reálií, spíše se zaměřuje na osobní tragédii titulní postavy; mladíka, který byl tak zdrcen celospolečenskou apatií, až se rozhodl podstoupit oběť nejvyšší. Palach však nebyl zdaleka jediným, kdo se v oné napjaté době odhodlal k podobnému činu. Které další případy by neměly být zapomenuty?

Utajená polská odvaha

Pro ten první nemusíme chodit vůbec daleko. Polský účetní Ryszard Siwiec se totiž počátkem září 1968 stal prvním případem sebeupálení ve Východním bloku. Důvod k tomuto činu by nás přitom měl enormně zajímat: Siwiec totiž takto vyjadřoval protest vůči invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa! Nahrál i vzkaz, v němž obviňoval sovětské vedení ze snahy vyvolat další světovou válku.

Protestní sebeupálení proběhlo na varšavském stadionu, kde se mu však nedostalo dostatečné pozornosti a polská státní média se následně snažila celý incident utajit. Což se jim bohužel podařilo, ani v samotném Polsku (natož pak třeba u nás) se o činu příliš nevědělo.

Slavný vietnamský vzor

Druhým "inspiračním zdrojem", který je v novém filmu zmiňován, je slavný mnich Thích Quảng Đức. Ten se upálil už v roce 1963 ve vietnamském Saigonu (dnes Ho Či Minově městě), a to na protest vůči pronásledování buddhistů tehdejším režimem. Tento čin vzbudil obrovskou mezinárodní vlnu solidarity s utlačovanými jihovietnamskými buddhisty a odstartoval sérii událostí, jež nakonec ke změně vlády opravdu vedly. Navíc za literární a především obrazovou dokumentaci činu byli odměněni i novináři a záběry meditujícího a zároveň hořícího mnicha dodnes patří mezi nejoceňovanější dokumentární počiny.

Palachův následovník

Ještě třetí příklad se přímo nabízí. Po Palachově vzoru se totiž v den 21. výročí převzetí moci komunisty v roce 1948 (25. února) upálil další student Jan Zajíc. Jakožto zřejmý pokračovatel Palachova odkazu se označil za Pochodeň číslo 2, a to navzdory faktu, že už pár dnů po Janu Palachovi se upálil i plzeňský dělník Josef Hlavatý. Ten však trpěl nemalými osobními problémy, a spojitost jeho činu s politickými důvody je proto poněkud nejistá; dostatečné pozornosti se tudíž dostalo až Zajícovi.

Za pozornost stojí fakt, že Zajíc měl zřejmě velké obavy z několikadenního umírání na následky popálenin, které si vytrpěl Palach. Před zapálením tedy také požil jed, jenž však začal účinkovat příliš brzy a Zajíc se tak od průjezdu domu u Václavského náměstí daleko nedostal. Po roce 1989 však byl v souvislosti s Palachem často zmiňován a jeho památka tak žije dodnes.

Sebeupálení jako symbol

A to zdaleka není vše. Palachův čin zjevně inspiroval řadu odvážlivců napříč celým Východním blokem, jejichž obětem se už tak výrazné medializace nedostalo. Od ledna do dubna roku 1969 můžeme vzpomenout Sándora Bauera v Maďarsku, Michala Lefčíka na Slovensku či takzvanou třetí tuzemskou pochodeň, Evžena Plocka. Ještě před nimi a Palachem následovalo vzor buddhistického mnicha několik aktivistů v souvislosti s válkou ve Vietnamu. V poslední dekádě pak nejvýrazněji přitáhly pozornost oběti tibetských mnichů, které se aktuálně počítají na půl druhého sta. Mniši samozřejmě protestují proti čínské politice na tibetském území, ovšem nezdá se, že by jejich snahy vedly k výraznějším úspěchům. Tento způsob sebevraždy však stále zůstává spojen se společenským či politickým protestem – odkaz Jana Palacha tak dodnes zůstává aktuální.

Text: MS