Jak získat Nobelovu cenu? Recept je docela snadný!

Všichni nositelé Nobelových cen jsou bezpochyby velmi chytří, někteří dokonce geniální. To samo ale k získání prestižního ocenění většinou nestačí: někteří vědci se poctivě snaží o průlomový objev, jiným k němu dopomůže náhoda. Známý je třeba příběh bakteriologa Alexandra Fleminga, který objevil antibiotika i díky poněkud neortodoxním metodám a nepořádku na pracovním stole, napsala agentura DPA.

O skotském lékaři Flemingovi se říkalo, že je tak trochu lenoch a ve své laboratoři prakticky neuklízí. Zatímco jeho kolegové udržovali své pracovní stoly v dokonalé čistotě, na tom Flemingově vždycky ležely nějaké Petriho misky a okna byla stále otevřená dokořán. Právě tahle nedbalost ale nakonec změnila svět, protože díky ní Fleming náhodou objevil antibiotické působení penicilinu.

Tady se ukazuje, že k tomu, aby vědec získal některou z Nobelových cen, nestačí jen zarytě bádat. Často je totiž potřeba i velká dávka štěstí.

Štěstí jako zásadní faktor?

"Fleming nebyl ten typ, který by z laboratoře odcházel poslední," říká ředitel stockholmského Nobelova muzea Olov Amelin. "Byla to ale chytrá hlava, která dokázala vyvodit ty správné závěry." Když se vrátil z dovolené, nenašel v jedné ze svých Petriho misek bakterie, kterými ji původně osadil – namísto toho tam objevil plíseň a látku, kterou později nazval penicilinem. "Tak zjistil, že penicilin dokáže zabíjet bakterie," popisuje Amelin. Tahle šťastná náhoda pak pomohla zachránit miliony lidských životů.

Příběhy oceněných vědců jsou ale málokdy takto jednoduché. "Štěstí přeje připraveným," domnívá se Amelin. "Nositel Nobelovy ceny stráví v průměru deset let svého vědeckého života tím, že na budoucím objevu tvrdě pracuje," doplňuje Astrid Gräslundová, současná tajemnice Nobelova výboru pro chemii. Není tedy divu, že se prakticky nestává, aby vědec cenu získal na počátku kariéry. "Není to cena pro mladé," konstatuje Gräslundová. Ostatně i Fleming dlouho hledal způsob, jak zabíjet bakterie a měl přitom onu potřebnou špetku štěstí, po níž někteří jiní celý profesní život marně touží.

"Neudílíme cenu za celoživotní dílo. Mnoho vědců svou prací posunulo výzkum dál, ale neučinili žádný objev, který by skutečně měnil svět. Pak ale ocenění získat nemohou," přibližuje Gräslundová. Když členové Nobelova výboru pro fyziku, chemii a medicínu procházejí vědecké publikace a hledají příští nositele Nobelových cen, pídí se zejména po velkých objevech, které mají dalekosáhlý význam.

Pracovitost nepomáhá. Anebo?

Průlomový objev v oblasti fyziky třeba přinesl v roce 1901 cenu Wilhelmu Conradu Röntgenovi, který při svých experimentech prakticky náhodou objevil paprsky, které dokážou prosvítit tkáně a které pak našly široké uplatnění v medicíně. Nezasloužený ale tenhle objev nebyl, protože Röntgen byl nadmíru pracovitý a ve své laboratoři dokonce i spal.

Recept na získání Nobelovy ceny proto vidí Gräslundová následovně: spousta tvrdé práce, trocha štěstí a ždibec geniality. A nemusí to hned být genialita ve stylu Alberta Einsteina, ale klidně i "společenská genialita", kterou disponoval třeba dánský fyzik Niels Bohr. Ten měl podle Amelina jedinečnou schopnost dávat dohromady vědce a podněcovat debaty, což je, jak známo, velmi dobrá metoda, jak objevit něco nečekaného.

"Existují ale i osamělí géniové, ačkoli jsou stále vzácnější," domnívá se Amelin. Dřív se na ně dalo narazit třeba mezi teoretickými fyziky – příkladem budiž Erwin Schrödinger a Paul Dirac, kteří se v roce 1933 podělili o Nobelovu cenu za objev nových forem atomové energie.

Nezasloužená cena?

Často je také třeba, aby člověk byl ve správnou dobu na správném místě – jako Japonec Koiči Tanaka, který v roce 2002 přebíral od švédského krále Carla XVI. Gustava Nobelovu cenu za chemii. Nebyl to přitom nijak výjimečný student a nedisponoval žádným jedinečným talentem, pak se ale dostal do firmy, která vyvíjela novou techniku analýzy biologických makromolekul a díky ní se Tanaka proslavil.

Kvůli Nobelově ceně, kterou získal, se v odborném světě rozhořel ostrý spor, protože mnozí mínili, že ocenění si více zasloužili němečtí vědci, jejichž metoda byla podle nich lepší. "Cena by měla jít tomu, kdo poprvé přišel s ideou, která posune myšlení dál. A to Koiči Tanaka bezpochyby udělal," bránil ho předseda Nobelova výboru. Japonec totiž výsledky svého výzkumu zveřejnil dříve než jeho kolegové a to se ve vědeckém světě počítá. Co není černé na bílém, to jako by nebylo vůbec – a tím pádem se to nepočítá ani při udělování Nobelových cen.

ČTK