Jaderná válka v roce 1950? Jak OSN chtěla bombardovat Severní Koreu atomovkami

Ačkoliv si velmoci vzájemně hrozí svým jaderným arzenálem víc jak poslední půlstoletí, v reálu došlo na nasazení atomových bomb pouze dvakrát: v Hirošimě a Nagasaki. Leccos ale mohlo být jinak – stačilo totiž málo a jaderné zbraně mohly být opět nasazeny již v roce 1950 v korejském konfliktu. Kdo tomu zabránil?

Korea proti Koreji

Psal se leden 1950, když americké zpravodajské služby oznámily, že na Korejském poloostrově se zřejmě schyluje k problémům. Zpravodajci si povšimli, že Severní Korea přesouvá velké množství vojáků níže k 38. rovnoběžce, která stát oddělovala od prozápadní Jižní Koreje. Na 25. června se tato předpověď naplnila, když severokorejská vojska vyzbrojená Sovětským svazem zahájila ukázkový blitzkrieg proti jihu.

Soul padl po pouhých třech dnech bojů, dva dny nato americký prezident Truman schválil vyslání nejen námořních a leteckých sil na pomoc, ale i nasazení pozemních jednotek. Bylo to sice těsně po vypjatém začátku studené války, boj za jih však měl plnou podporu OSN – ačkoliv byly americké síly početné, intervence proti KLDR byla de facto vedena pod hlavičkou Spojených národů. Jihokorejská vojska nicméně rychle ustupovala a hrozil rychlý kolaps obrany před tím, než by spojenci mohli dorazit ve větším počtu. To byl první okamžik, kdy USA zvažovaly nasazení jaderných zbraní.

Válka v Koreji: americké bombardéry v pohotovosti

V pohrůžce Sovětům jako severokorejským spojencům dal Truman pokyny k reaktivaci bombardérů B-29 a jejich vyslání do Spojeného království. Spolu s tím vyrazila letka B-29 i na Guam, kde byly zpočátku letouny vybaveny atomovými bombami, ale bez štěpného jádra potřebného k detonaci. Posléze byly doplněny dalšími stroji, které již disponovaly kompletními atomovými pumami. Bylo to vůbec poprvé od roku 1945, kdy byly atomové bombardéry připraveny k nasazení... Tam by MASH už nebyl moc platný.

Nakonec to bylo konvenční vylodění u Inchonu v polovině září 1950, co učinilo první jaderné hrozbě přítrž. Během něj zazářil veterán tichomořské fronty druhé světové války generál Douglas MacArthur, který se rychle stal legendou korejského konfliktu. MacArthurův plán na vylodění byl paradoxně dlouho vetován jako příliš riskantní, nakonec ale zabránil hrozící jaderné odvetě, která by nejspíše přišla v okamžiku totální porážky jihokorejských sil. Nemělo však jít o poslední krizi. Konvenční karta se totiž obrátila a najednou to byli Severokorejci, kdo ustupoval.

Čínská eskalace

S tím, jak severokorejské síly začaly válku prohrávat, komunistická Čína se stále výrazněji angažovala na jejich straně. Poté, co spojenecké síly překročily 38. rovnoběžku, nakonec čínské "dobrovolnické" divize zahájily masivní protiútok. Postup vojsk pod vedením MacArthura neměl dlouhého trvání. Aby nebylo dost války zbraní, na domácí americké frontě se stále častěji objevovala i válka slov. MacArthur často napadal postoj prezidenta Trumana ke konfliktu a mezi oběma muži panovala otevřená nevraživost.

MacArthurovy pozdější výroky na téma nasazení atomových bomb se liší – podle některých on sám atomové zbraně nasadit nechtěl a chtěl to prý naopak Truman. Podle jiných MacArthur požadoval naopak shození 30 až 50 atomových bomb proti severokorejským a snad i čínským cílům v okolí Severní Koreje. Jisté je, že Truman na jaře 1951 sám schválil uvolnění 9 bomb pod velení amerického strategického letectva. Ničemu nepomáhala ani skutečnost, že nebylo zcela jasné, kdo nasazení zbraní schválí. Atomový arzenál byl stále novinkou. Truman sám veřejně řekl, že bomby může nasadit bez jeho schválení i velitel fronty, tedy MacArthur. Bílý dům musel později dementovat prohlášení prezidenta (!) s tím, že atomové zbraně musí k nasazení schválit jedině prezident sám.

Plán atomového vyhlazení

Strategické letectvo mezitím připravilo vlastní plán, který počítal s atomovým bombardování čínských a severokorejských průmyslových měst. A do všeobecného veselí se přidaly další strany. Britové požadovali, aby USA dodržela své závazky, že nenasadí jaderné zbraně bez souhlasu Londýna. Sověti začali v regionu seskupovat vlastní strategické síly pro případnou reakci.

Nakonec Truman odvolal MacArthura v dubnu 1951, ačkoliv jaderná rozepře byla jenom jedním z několika důvodů. Tím hlavní byla skutečnost, že MacArthur překročil se svými jednotkami 38. rovnoběžku domnívaje se, že Čína do války nevstoupí. Rozpory ale panovaly i kolem smyslu americké účasti v konfliktu. MacArthur věřil, že jenom kompletní porážka celé KLDR, Číny a klidně i Sovětů zamezí dalšímu konfliktu v budoucnu. Truman byl oproti tomu pragmatičtější a nechtěl se šest let po druhé světové válce pustit do dalšího kontinentálního konfliktu.

Rudá záře nad Pekingem

Jak by mohla vypadat historie, kdyby se situace semlela jinak? V případě, že by MacArthur a strategické letectvo realizovalo své plány, výsledkem by zřejmě byly desítky milionů mrtvých v Číně a eskalace konfliktu minimálně na asijské frontě. Atomové bombardování mohlo Čínu výrazně oslabit, pokud by se však MacArthur rozhodl převést konvenční válku i na její území, lze pochybovat o tom, že by vyhrál.

Mohl by však sjednotit Koreu ještě v roce 1951 a zbytek severní Číny využít jako „nárazníkové pásmo“. Sověti by zřejmě v roce 1951 na bombardování nereagovali protiútokem, sami měli poskromnu jaderných zbraní. Pokud by se však k protiútoku odhodlali, bezpochyby by zasáhli spíše Evropu. Korejský konflikt by se tak mohl rychle stát třetí světovou válkou.

I kdyby na tuto eskalaci ale nedošlo, výrazné změny by čekaly politický aspekt jaderných zbraní. Oslabena by například byla autorita amerického prezidenta jako vrchního velitele. Ne nadarmo lze MacArthurovy snahy obejít Trumana číst tak trochu jako vojenský puč "po americku". Především by se však jaderné zbraně staly "běžnou" součástí vedení války, nikoliv dogmatem, v nějž se později proměnily. A takový výsledek by jistě ovlivnil i další vývoj studené války směrem, který nelze považovat za příliš pozitivní. Text: Ladislav Loukota