Globální pandemie: V čem by se lišila ebola od moru nebo španělské chřipky

S tím, jak se začínají objevovat první případy eboly mimo africký kontinent, se stále hlasitěji ozývají staré obavy z celosvětového šíření nemoci. Strach ze středověkých morových ran i pandemie španělské chřipky je vzdor desítkám či dokonce stovkám let stále velmi živý. Spolu s tím se však vrací i volání po tehdejších opatřeních proti šíření nemoci, jako byly karantény nebo cenzura.

Globální pandemie: mor

Právě srovnání s pandemiemi minulosti je zároveň návodem k tomu, jak té hrozící zabránit. V době středověkých morových epidemií, nemoci šířící se po světě od Mongolska po Británii, tak například sice neexistovalo pozorumění fungování smrtících mikroorganismů, i přesto však tehdejší společnost vytvořila poměrně chytré způsoby sebeobrany před infikováním.

Na vrcholu epidemie v dané oblasti obvykle nepřestával fungovat základní obchod a zásobování stejně jako mechanismy odloučení nemocných. Nemoc zmizela i bez výrazného lidského zásahu v podobě karantén. První byla proti moru vytvořena v Dubrovníku v roce 1377, a uzavření infikovaných oblastí bylo klíčovou strategií i později. V éře bez možnosti pochopení nemoci sice šlo o jedinou efektivní obranu, ani ona ale nezastavila další šíření moru. Ten nakonec zmizel tak, jak je pro podobné vlny infekčních nemocí běžné – část infikovaných zemřela, část přežila a získala imunitu, k podstatné části se nemoc vůbec nedostala.

Na mor však zemřelo přes 50 milionů lidí (tehdejší světová populace na vrcholu nečítala ani 500 milionů lidí) a přirozený průběh pandemie dnes není nikdo schopný akceptovat. Proti středověkým obyvatelům dnes máme nesrovnatelně lepší prostředky obrany i pochopení nemoci, strach z podobně apokalyptického opakování pandemie je proto iracionální.

Globální pandemie: španělská chřipka

Druhou častou pandemií, která stojí před ebolou jako varování, je pandemie španělské chřipky z let 1918 a 1919. Ta odhadem infikovala přes 500 milionů lidí a zabila mezi 50 miliony až 100 milióny (světová populace na vrcholu čítala 1,8 miliardy lidí, zasažena tak byla necelá třetina). Tehdy však k šíření nemoci přispěla situace na konci první světové války – od hromadného transportu armád (nemoc nejsilněji zasáhla muže kolem 20 let, obrátila totiž proti nim jejich vlastní silný imunitní systém) po zatajování jejího šíření skrze válečnou cenzuru.

Jméno ostatně španělská chřipka získala právě z jednoho z mála neutrálních států. Zprávy o obrovském počtu zdejších obětí vyvolaly nesprávný dojem, že Španělsko bylo epidemií velmi silně zasaženo. Kdyby se tak o španělské chřipce správně informovalo a bojovalo se s ní, ani ona by si nemusela vyžádat tolik obětí.

Přetočíme-li hodiny do dnešní doby, kdy je globální cestování lidí i zboží normou a škarohlídi si namísto cenzury stěžují naopak na sílu médií, šíření podobně smrtících nemocí se podařilo zastavit právě díky mezinárodní moci institucí jako je Světová zdravotnická organizace. I tak však nemoci jako byla prasečí chřipka (virus H1N1) dle odhadů mohly celosvětově zabít skoro 600 tisíc lidí (oficiálně potvrzené oběti sahají nad 100 tisíc, vyšší cifra však pramení z odhadů úmrtí v oblastech bez kvalitní zdravotnické péče). Není pochyb, že ačkoliv jde o vysoké číslo, bez včasné reakce skrze karantény prokazatelně infikovaných jedinců, nikoliv měst, a volného pohybu informací i odborníků by mohlo být podstatně vyšší.

Globální pandemie: ebola

Jak se často připomíná, ebola má vzdor snadné nakažlivosti (přenos je při fyzickém kontaktu velmi rychlý, stačí malý počet virů) mnohem horší dosah než jiné nemoci. Není přenosná vzduchem, taktéž její projevy jsou od určitého stadia příliš viditelné, než aby bacilonosiči mohli snadno brázdit svět napříč kontinenty. Nemoci se rovněž nedaří v chladnějším prostředí, šanci přenosu je také možné zmírnit dodržováním hygieny. To všechno znamená, že počet obětí například v Evropě by byl nižší než dříve. Paradoxně více než odhadované počty obětí by se mohla do společnosti zatnout panika a vyloučení.

Skutečně není náhodou, že se viru daří především v tropických oblastech Guinei, Libérie a Sierry Leone, navíc v regionu stále zpustošeném dlouholetým regionálním konfliktem. Když například Německo a Jugoslávii v 60. letech postihla epidemie marburgského viru, který stejně jako ebola způsobuje krvácivé horečky, díky rychlé reakci se podařilo nemoc zastavit u 31 pacientů, 7 jich zemřelo. Zdravotnictví poválečných afrických států však na podobnou situaci nemohlo být připravené.

Jak varuje americké CDC, řešením by dnes nebyla ani celostátní karanténa, po které občas mnozí volají. Zastavit by se totiž musely nejenom pohyby osob, ale i zboží. To by velmi rychle vedlo k obrovským ekonomickým škodám a problémům se zásobováním i s tak základními komoditami, jako je jídlo nebo léky. Kolik lidí má přitom doma zásoby potravin pro případ dlouhodobé krize? A kolik států by si mohlo dovolit vyvinout lék nebo vakcínu bez trvající mezinárodní spolupráce? Vždyť i experimentální sérum ZMapp proti ebole je produktem vědců z několika států světa pracujících v USA.

I limitované karantény městských oblastí by mohly vyvolat obrovskou paniku a naopak napomoct nekontrolovanému pohybu mas lidí, které by šíření eboly jenom urychlilo. Ačkoliv by se zdálo, že ho může podpořit i mediální hysterie, jak ukázalo úspěšné zastavení SARS i prasečí chřipky, ani bez volného pohybu informací se boj proti nemocem dnes nemůže obejít. Středověké recepty i obavy proto udělají nejlépe, když zůstanou v minulosti.

Text: Ladislav Loukota

VÍCE O EBOLE ZDE: