Čínský generál si věrností císaři podepsal ortel smrti. Vrahovi se lid nechutně mstil

Když roku 1125 vpadla vojska čínské říše Ťin do Severočínské nížiny, zabrala hlavní město říše Sung a zajala tehdejšího vládce, prohlásil se jeho syn Čao Kou císařem a rozhodl se ztracené území dobýt zpět. Do čela své armády postavil tehdy ještě celkem neznámého generála Jüe Feje. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se jeho jméno stane pro stovky následujících generací symbolem loajality a hrdinství. Když ho ale očešeme o vybájené legendy, které na něm uvízly, dostaneme celkem znepokojující tragédii muže, který toužil být slavným hrdinou a dočkal se žaláře a potupné smrti.

Oddaně sloužit zemi

Jüe Fej se narodil roku 1103 na území dnešní provincie Che-nan. Začínal jako obyčejný, řadový voják, byl ale podle všeho velmi inteligentní a schopný stratég a jeho hvězda rychle stoupala. Podle sinologa Hellmuta Wilhelma ovšem zdaleka nešlo jen o náhodu. Jüe Fej se prostě chtěl stát válečným hrdinou a udělal pro to maximum. Zbožňoval knihy s vojenskou tematikou a snažil se co nejvíc podobat slavným vojevůdcům, o nichž četl.

Nemělo to zdaleka jen pozitivní efekt. Ano, trénoval sice do úmoru a vzdělával se, dokonce si na záda nechal vytetovat čtyři čínské znaky, které dohromady znamenají „naprosto oddaně sloužit zemi“, a tímto heslem se do smrti řídil, ale taky si kvůli tomu podle Wilhelma vypěstoval problém s alkoholem. Nadměrné pití zapadalo do toho, co o svých hrdinech věděl. Poté, co v opilosti málem zabil svého kolegu, ale sám uznal uznal, že je to slepá ulička, .

View this post on Instagram

A post shared by Ying (@daiiststyle)

Oblíbený generál se stal hrozbou

Legendy i historie se jednoznačně shodují v tom, že generál Jüe Fej byl skvělý voják a vůdce. Spoléhal na menší množství kvalitně vycvičených mužů místo velkého množství nezkušených vojáků. Trénoval je sám a vždy si dával záležet, aby jim udílel jen úplně jasné rozkazy. Dbal na to, aby byl vždy spravedlivým velitelem, který trestá a odměňuje vždy jen po zásluze. A přestože muže držel v lati, nikdy se nad ně nepovyšoval. Výsledkem bylo, že měl u své jednotky neuvěřitelně silnou autoritu. Na rozdíl od jiných armád navíc vojáci netýrali civilní obyvatele; nekradli jim při svém tažení zásoby a nezanechávali po sobě nepořádek a spoušť.

Jüe Fejovy strategické a velitelské schopnosti byly při znovudobývání hornatého území extrémně nápomocné. Vojáci říše Ťin byli nakonec nuceni se o něco stáhnout až ke Žluté řece a Jüe Fej vedl kampaň za to, aby říše Sung pokračovala v dalším tažení. Jenže válka si vybírala svou daň a hlasy politiků volající po jejím ukončení byly v říši Sung čím dál silnější. Jeden z ministrů, který uzavření míru i za cenu ztráty území tehdy propagoval, Čchin Chuej, viděl navíc v Jüe Fejovi velkou politickou hrozbu, což bylo při oblíbenosti mladého generála mezi vojáky i obyčejnými lidmi naprosto pochopitelné.

Císař se nakonec rozhodl nastolit mír a Jüe Fej dostal rozkaz, aby se z dobytého území stáhl zpět do hlavního města. Nezaváhal ani na vteřinu, netušil ale, že se mu jeho loajalita krutě vymstí. Čchin Chuej ho falešně obvinil ze zrady a nechal ho zavřít do vězení.

Konec slavného hrdiny byl, mírně řečeno, ošklivý. Vzhledem k tomu, že se o jeho zradě nedařilo Čchin Chuejovi najít žádné důkazy, zkoušeli ho ve vězení mučit, aby se sám přiznal. Nakonec se ho Čchin Chuej rozhodl zbavit. Historici si nejsou jistí, některé prameny hovoří o uškrcení, jiné o otrávení a další rovnou o popravě. Výsledek je ale pořád stejný – Jüe Fej 28. ledna roku 1142 zemřel.

Na Čchina Chueje chodili po staletí močit

Když vnuk Jüe Feje po dvaceti letech zveřejnil dokumenty a důkazy o tom, co jeho děd dokázal, a napsal o něm oslavný životopis, rozhodl se ho tehdejší císař Siao-cung posmrtně omilostnit a obnovit jeho status válečného hrdiny. Příběh, který se politicky náramně hodil, si od té doby žil vlastním životem. K hrobce Jüe Feje přibyly čtyři klečící sochy prosící za odpuštění, Čchin Chuejova a tří jeho kompliců. Lidé na ně chodili plivat a močit, dokud se na nich neopotřeboval bronz; pak je nahradili železnými, které byly nakonec stejný způsobem rovněž poničeny. V současnosti už se samozřejmě nic takového neděje. Navíc je před slinami a močí kolemjdoucích chrání zákon ochraňující historické relikvie.

Zdroj: Britannica.org