Domestikace psů začala podle finské studie uplácením vlků masem

Je možné, že by vlk, symbol hrdosti, nezávislosti a úspěšného lovu ve smečce, přilnul ke člověku proto, že od něj dostával přebytky potravy? Nebo dokonce proto, že by mu vyhovovalo přiživovat se na odpadcích a okousaných kostech, které naši předci vyhodili? Studie finských vědců, která vyšla v prestižním magazínu Scientific Report, naznačuje přesně tohle.

Z konkurentů společníci

Na první pohled jsou vlk a člověk potravní konkurenti – tedy alespoň byli v období jeskynního života našich předků. Oba se živili lovem často stejných druhů, rozvoj zemědělství totiž nastal až mnohem později na Blízkém východě. Fakt, že člověk dokáže trávit syrové maso, dokazuje například obliba tatarských bifteků. Na druhou stranu nejsme a nikdy jsme nebyli ryzími masožravci. Tepelnou úpravu masa dokonce označuje Yuval Noah Harari v knize Homo deus za jistý způsob mimotělního trávení.

„Lidská spotřeba masa je omezena schopností jater metabolizovat bílkoviny. Na rozdíl od lidí mohou vlci prospívat na libovém mase měsíce,“ píší autoři ve zmiňované finské studii a dodávají, že pokud je masa hojnost, dokáží se tyto dva druhy tolerovat a žít vedle sebe. Naopak v době nouze jde o dva ostré konkurenty. Kdo ví, dost možná se už pleistocénu začala v lidském podvědomí rodit představa „zlého“ vlka, který obírá člověka o potravu, jež nakonec vyústila do „syndromu Červené Karkulky“.

Zbytky z lidského stolu

Genetické studie naznačují, že psi pocházejí z populací vlků, jež vyhynuly přibližně před 27–40 tisíci lety (a lišily se mimochodem od předků existujících vlků). Další údaje posouvají aktivní soužití člověka a dalšího předka psa zhruba do období před 29–14 tisíci lety, kdy v Evropě probíhalo poměrně krátké ledovcové maximum druhé části doby ledové.

Tehdy na jednu stranu mohla být o potravu nouze, ale na druhou stranu mohl mít člověk masové přebytky, protože (jak je napsáno výše) nikdy nebyl na rozdíl od vlka vyhraněným masožravcem. Člověk měl zásoby, a navíc mu ryze masová strava nestačila, vlk zásoby neměl, ale naopak se s masem a kostmi spokojil. Díky člověku se pes následně stal nejpočetnějším masožravcem planety.

Ve stejné době, tedy v pleistocénu, mohlo docházet k osvojování osiřelých štěňat. A je zcela jedno, zdali jejich rodiče zabila příroda nebo muž-lovec. Štěňata, podobně jako mláďata mnoha jiných tvorů, připadají člověku díky své fyziognomii roztomilá. Nastartovat proces domestikace tak vlastně nemuselo být zas tak těžké...