Bataanský pochod smrti byl přehlídkou vražd. Za utrpení desetitisíců lidí zaplatil jediný muž

Je začátek dubna roku 1942. Američané a Filipínci, spojenci, kteří už třetí měsíc brání Bataanský poloostrov před japonskou císařskou armádou, jsou v zuboženém stavu. Zásoby masových konzerv, munice i léků se ztenčily tak, že není z čeho brát. Mezi vojáky řádí úplavice ze špinavé vody, malárie i horečka dengue. Přežívají na opičím mase a několika zrnkách rýže. A zoufají si. Na pomoc jim nepřicházejí ani námořníci, ani piloti. Připadají si úplně opuštění.

Po 99 dnech utrpení se 9. dubna 1942 konečně vzdávají japonským silám. Je jich 76 tisíc, největší armáda pod americkým velením, která se kdy nepříteli vzdala. S něčím takovým Japonci vůbec nepočítali; než ovšem americké a filipínské vojáky dovedli do zajateckého tábora Camp O’Donnell, bylo jich už jen 54 tisíc.

Nulový respekt vůči zajatcům

Jednotky Spojenců byly rozeseté po celém poloostrově a Japonci je sbírali postupně. Hlavní pochod na vlakové nádraží tak pro některé trval pět dní a pro některé deset, většina z nich ale ušla víc než sto kilometrů. Respektive všichni, kteří to až k vlaku zvládli. Okolo 350 až 400 filipínských důstojníků Japonci popravili přímo v táboře. Válečnými zajatci, kteří se vzdali, pohrdali a považovali je za dobré leda k nuceným pracím. A podle toho s nimi také zacházeli.

Bili je hlava nehlava, někdy aby je popohnali, jindy jen tak pro zábavu. Kdo byl příliš vyčerpaný na to, aby v tropickém horku, o hladu a žízni držel tempo, skončil probodnutý bajonetem, s kulkou v těle nebo bez hlavy. Muže, kteří ráno už nezvládli vstát, Japonci pohřbili zaživa, anebo je ubili lopatami vězňů, kterým předtím poručili vykopat hrob. Někteří zajatci si přivodili úplavici, když se ze zoufalství napili špinavé stojaté vody.

Pro některé, hlavně pro Američany, ale kaluže mnohdy znamenaly to jediné, co se jim během několikadenního pochodu podařilo vložit do úst. Filipínci na tom díky znalosti místních rostlin byli přece jen o něco lépe. Místní obyvatelé se občas zuboženým vojákům snažili podat vodu nebo hodit jídlo, Japonci ale každého, koho při tom přistihli, bez milosti zabili také.

Když zajatci dorazili na vlakové nádraží v San Fernandu, nacpali je do malých vagonů; 100 a více mužů se muselo vejít do prostoru pro 40. Vedro v nich bylo jako v zapnuté troubě a chyběl vzduch. Lidé umírali ve stoje, jejich těla neměla dost prostoru, aby spadla na zem. Tříhodinovou cestu hrůzy pak následoval další, kratší pochod, přímo k branám zajateckého tábora.

Přesný počet lidí, které týden pochodu stál život, dodnes neznáme, nebylo jak je potvrdit. Filipínců mohlo zemřít od 2 500 až do 18 000 (mnohým se mohlo povést zmizet v džungli rodné země), Američanů mezi 500 a 650. Jisté je jen to, že k branám Campu O’Donnell dorazilo o 22 tisíc mužů méně, než se Japoncům vzdalo.

Zajatecký tábor nepřežily další tisíce

Příchodem do tábora ale bohužel utrpení zajatců rozhodně neskončilo. Podmínky panující v Campu O’Donnell si v mnohém nezadaly s těmi, kterým museli čelit vězni v nacistických koncentračních táborech. Otevřené latríny plné much byly semeništěm nemocí, hlavně úplavice kosila jednoho vězně za druhým. Mezi zajatci panoval příšerný hlad a Japonci dál pokračovali ve vraždění pod nejrůznějšími záminkami. Podle pozdějších odhadů tam zemřelo dalších 20–24 tisíc lidí, v drtivé většině Filipínců. Přeživší byli naloženi na takzvané „pekelné lodě“ a odesláni do pracovních táborů.

O život během tehdejších událostí na Bataanu přišlo i 14 Čechů, kteří bojovali po boku amerických a filipínských jednotek. Sedm jich zahynulo už během obrany poloostrova, jeden zemřel vyčerpáním během pochodu a jednoho popravili, protože kradl jídlo pro své filipínské kamarády. Domů se ale bohužel nedostalo ani těch pět, kteří všechno tohle utrpení přežili. Zabili je Američané – rozbombardovali totiž japonskou loď, která zajatce vezla.

Japonský válečný zločin a trest

Všechny tyto válečné hrůzy zůstaly po několik let tajemstvím. Americká vláda se bála, že Japonské síly by se na zajatcích za zveřejnění těchto zpráv pomstily. Bataanský pochod byl později spojeneckou vojenskou komisí označen jako válečný zločin. Životem za něj zaplatil jediný muž, místní velitel japonské armády Homma Masaharu. Zastřelili ho 3. dubna 1946.

Zdroj: Encyclopedia Brittanica