Alternativní historie: Co kdyby Španělsko ve druhé světové válce pomohlo Hitlerovi?

Druhá světová válka ovlivňuje náš svět dodnes. Stačí se podívat na podobu OSN – vítězové konfliktu zakončeného před 75 lety (!) stále rozdávají hlavní karty! Nepřekvapí proto, že věčné jsou i úvahy o alternativním vývoji války. Jedním z nejzajímavějších, ačkoliv méně častých scénářů je ten, v němž se na stranu Hitlera připojí jeho spojenci ze Španělska. Změnilo by to průběh konfliktu zásadně?

Z války do války?

Je vlastně docela překvapivé, že Španělsko se války mezi lety 1939 až 1945 na straně Osy nezúčastnilo. Španělská občanská válka z 30. let byla ostatně jakousi „přípravou“ na válku globální a nacistické Německo v ní stálo na straně Francových nacionalistů. Nešlo přitom jenom o symbolickou podporu. Ve Španělsku aktivně bojovala takzvaná Legie Kondor, která podporovala snahy fašistů prostřednictvím německých pilotů sedících v německých letounech. Když však později vypukla válka Německa s Anglií a Francií, Španělsko nacistům podobnou mincí neoplatilo.

Důvody byly dvojí – zaprvé bylo Španělsko stále zničené dlouhou občanskou válkou, zadruhé značně záviselo na zámořském importu, který by v případě přímé účasti šel velmi rychle doslova ke dnu. Španělská armáda byla relativně slabá a příliš zaměstnaná konsolidací země, takže určitě nebylo na pořadu dne, aby se podílela na zahraničních výbojích. Pravděpodobně by Španělé nebyli s to ubránit ani své vlastní území na Kanárských ostrovech. Francova vláda navíc čelila zahraničnímu nátlaku zejména ze strany USA, aby se nepokoušela do konfliktu vstoupit. Nejen Španělé si byli vědomi svých tehdejších slabostí.

Přesto nelze říct, že španělští vojáci ve druhé světové válce nebojovali. Obdobně jako když Němci vyslali do Španělska Legii Kondor, poslali Španělé do Sovětského svazu na německé straně svou vlastní Modrou divizi. Ta byla opět složena z „neoficiálních“ dobrovolníků, sloužila přitom pouze na východní frontě. Historie Modré divize však ilustruje, proč by Španělsko nejspíše nehrálo ve druhé světové válce významnější roli.

Jednotka o síle až 45 tisíc mužů se sice podílela mimo jiné na bitvách o Stalingrad a Leningrad, skoro 5 tisíc z nich padlo a téměř 9 tisíc bylo zraněno. Nakonec byla Modrá divize po politickém nátlaku rozpuštěna, ačkoliv kolem třetiny mužů na východní frontě zůstalo.

Lepší Itálie

Co kdyby však bylo takových divizí více? Co kdyby se Španělsko stalo oficiálním spojencem třetí říše – třeba výměnou za Itálii či na její úrovni? Španělsko nebylo kdovíjak silné, takže na bojišti by plnilo spíše podpůrnou roli podobnou roli Italů. Zároveň však mělo Španělsko o něco strategičtější úlohu. Mohlo totiž (ačkoli s velkými ztrátami a nutnou německou podporou) získat kontrolu nad Gibraltarským průlivem. Což by západním spojencům připravilo nejednu horkou chvilku.

Otázkou je, kdy by se Španělsko do konfliktu připojilo. Pokud by se tak stalo ještě v roce 1939, zřejmě by si to velmi rychle rozmyslelo. Ekonomické ztráty a dost možná i přímá intervence francouzských a britských sil by mohla zemi přinutit k příměří. Do konce války by pak kabát už nejspíše neobrátila. Pokud by ale na vstup Španělska do války došlo až po kapitulaci Francie, smysl by takový krok dával. Španělská ekonomika by opět krvácela, ale vyhlídky na vítězství by byly podstatně lepší. V této fázi by také královské námořnictvo nejvíce bolela ztráta Gibraltaru.

Mohlo by to totiž výrazně změnit rovnováhu sil v bitvě o Středomoří a Egypt. Zesílené zásobování z dalšího státu by mohlo do Afriky přepravit více německých vojáků, a oslabené britské zásobování by naopak bylo velkým problémem pro Montgomeryho armádu. Španělé sami by sice na bojišti mohli být spíše „druzí Italové“, jejich strategický příspěvek by ovšem mohl napomoct pádu Malty a možná i Egypta! A to nemluvíme o tom, že německé základny ve Španělsku a možná i Portugalsku by byly dodatečným bolehlavem pro atlantické konvoje…

Deus Ex Americana

Je ale otázkou, zdali by to vše bylo dost k vítězství Osy ve válce. Španělský vstup do konfliktu by měl marginální vliv na východní frontu i její zásobování a nejspíše přímo nulový vliv na frontu tichomořskou. I pokud by se Hitler přitom dostal až na Blízký východ, tamější ropa by ho ve 40. letech nezachránila. Na to se tou dobou v místních končinách těžila příliš málo – a musela být navíc putovat příliš daleko. Nakonec by Španělé ani neovlivnili vytrvalost britských ostrovů.

Podobně jako v případě tureckého připojení na stranu Hitlera tak platí, že další vývoj by nejspíše kopíroval „náš“ vývoj války po roce 1942. Americké síly by neprovedly invazi do severní Afriky v rámci operace Torch, ale jinou invazi do severní Afriky, která by vybojovala jiné předmostí pro osvobození území. Možná by se jednalo naopak o pomoc Britům v oblasti Egypta, čímž by byla role španělského Gibraltaru omezena. Další postup spojenců Afrikou by byl podobný, jenom by přicházel z druhé strany.

Otázkou je, zdali by spolu s invazí spojenců do Itálie došlo také na jejich vpád do Španělska. Zdejší území bylo destabilizované již před válkou, je proto možné, že hroutící se fronta by nakonec (podobně jako v Itálii) způsobila převrat a ústup Španělska z konfliktu přistoupením na spojeneckou okupaci. Tomu by nahrávala i skutečnost, že Španělsko by válkou ekonomicky extrémně trpělo a opozice proti Francovi by tak nejspíše výrazněji posílila.

Válka by nemusela skončit v roce 1945, ale o rok či dva později – leč ani to není jisté. Atomová bomba se v rámci projektu Manhattan původně vyvíjela pro užití proti Německu, a pokud by německé síly byly v srpnu 1945 ještě v dobré kondici, nejspíše by osud Hirošimy a Nagasaki stihl hlavně je. Španělský příspěvek válce by tak vzdor výhodnějšímu postavení nejspíše odvál zub času a připomněl, že když se dva perou, je občas lepší zůstat stát stranou.

Text: Ladislav Loukota