Alternativní historie - proč námořnictva Číny a Japonska nedobyly Evropu?

Ačkoliv má dnes mnoho lidí státy Evropy od 14. století do poloviny 20. století za globální námořní velmoci, nechybělo mnoho a státy jako Čína či později i Japonsku ji rychle dohnat.

Větší než v Evropě

Čínské námořní ambice jsou dobře známé zejména díky legendární objevné flotile admirála Zhang Zhe (v českém přepisu Čeng Che). Ta dle dobových pramenů v 15. století uskutečnila v počtu až 250 plavidel (!) několik objevných plaveb ve směru k Indii, sahající až k Persii. Přesné zkazky o rozsahu výprav chybí - flotila je dochována zejména ústní historií. Pokud však mají legendy alespoň z části pravdu, hlavní lodě flotily známé jako "lodě pokladů" až čtyřnásobně překonaly velikost Santa Marie mořeplavce Kryštofa Kolumba.

Domnělá délka až 140 metrů (dle některých až 250 metrů) je podle skeptiků přemrštěná - v reálu se odhadu spíše délka kolem 100, možná jenom 50 metrů. I v této cifře by se však plavidla vyrovnala dobovým evropským lodím. Nehledě na problematické zdroje disponovala velká část džunek plochým dnem, které jsou pro oceánskou plavbu krajně nevhodné. Flotila mohla plout v pobřežních vodách Asie, pokud by však někdo zavelel k plavbě přes Tichý oceán, zřejmě by to byla smrtící cesta. Některé z lodí však již disponovaly hlubším ponorem i nastavitelným kormidlem, které kýl do jisté míry nahrazovalo. Mít tak Čína podobný důvod k námořnímu vývoji, jako měla Evropa v obchodu s kořením, pravděpodobně by v 16. a 17. století vyvinula vlastní verze komplexních oceánských lodí.

Čína si samozřejmě mohla rovněž dovolit svá plavidla nadmíru dobře vybavit po zbrojní stránce - konec konců, jde o zemi, v níž byl střelný prach vynalezen. Stalo se tak snad již ve 2. století našeho letopočtu. Technologie byla dlouho využívána pouze ve formě šípů a granátů, od 12. století však Čína disponovala i děly a od 14. století i ručními palnými zbraněmi. Lodě pokladů samy děly již disponovaly. Evropské mocnosti sice Říši středu později překonaly v počtu i preciznosti pušek, stalo se tak však jenom díky jejich koloniálním potřebám. V alternativní historii by Čína, disponujíc zámořskými koloniemi, kde je nutno se spoléhat na menší vojenské jednotky, nikoliv kontinentální armádu, zřejmě dospěla ke stejnému vývoji.

Japonsko - pozdě, ale přece

O trochu později, leč stále v éře bující kolonizace Afriky i Ameriky, na podobnou vlnu potenciálního rozmachu naskočilo i Japonsko. Primárně pobřežní námořní schopnosti po kontaktu s Evropou nahradily od počátku 17. století zejména shuinseny, plavidla srovnatelná s dobovými karaky. Šogunát vybudoval přes 350 těchto plavidel, které se dočkaly obchodních cest po pobřeží celé Asie. Po invazi do Koreje Japonci dokonce v půlce 17. století připravovali i invazi na Filipíny, nakonec však od plánu upustili.

Mohlo by se zdát, že Japonsko nemělo pro vybavení svých plavidel přístup k modernějším zbraním, byl by to však omyl. Díky svému umístění poblíž Číny znalo Japonsko střelný prach již od 13. století. Od století 16. využívali Japonci i palných zbraní vybavených doutnákovým zámkem. Říše vycházející Slunce dokonce ke konci 15. století disponovala v přepočtu na hlavu větším počtem primitivních mušket než evropské státy. Teprve uzavření do vlastních hranic v období Edo způsobilo stagnaci vývoje palných zbraní, kterou pak Tokio dohánělo až ve století 20. - oproti populárnímu mýtu nebyly střelné zbraně v éře Edo zakázané, ale jednoduše pro ně vlivem nezvyklé éry vnitřní stability nebylo valného užití.

Důvody, proč žádná z obou velmocí nikdy nenastoupila cestu vstříc skutečnému využívání námořní moci, se u obou států lišily. Japonsko se na dvě století uzavřelo do vlastních hranic a teprve s koncem 19. století se snažilo dohnat imperiální ambice jiných států. Na to však už bylo pozdě. Čína se namísto zámořských plaveb zase pod vládou dynastie Čching raději zaměřila konsolidaci svého území v Asii.

Ve chvíli, kdy byly oba státy v 19. století konfrontovány se silou evropských impérií, respektive v případě Japonska i nově vzniklých USA, mělo to pro ně zdrcující důsledky. Poučením o vývoji obou námořních kapacity tak je nakonec následující: ignorování technického pokroku se nevyplatí v žádné éře či kontextu.

Text: Ladislav Loukota