Alternativní historie: Mohly Japonsko a Čína být koloniální velmoci?

Období 17. až 19. století bylo lemováno raketovým nástupem evropských státečků do pozice globálních velmocí. Plody kolonialismu pak sledujeme až dodnes – v (pro Evropu) pozitivním i negativním smyslu. Zatímco si do té doby poměrně malé země jako Portugalsko, Španělsko, Holandsko či Anglie podmaňovaly celé kontinenty, jiné východní státy jako Japonsko a Čína jakoby spaly. To se jim pak v 19. a 20. století nemálo vymstilo. Jaké měly šance, kdyby se rozhodly jinak?

Když se dva perou, třetí spí

Zatímco pro západní mocnosti bylo 16. století obdobím počátku kolonizačních snah, území Japonska se oddávalo krvavé válce snažící se sjednotit zemi pod jedinou vlajkou. Tato snaha nakonec uspěla v první polovině 17. století, a po chvíli se i zdálo, že Země vycházejícího slunce se vydá vstříc okolním zemím ve vlastní imperialistické snaze.

Japonsko například skoro vyslalo vlastní výsadkové oddíly na Filipíny, kde tyto mohly podpořit portugalské kolonizační snahy. Namísto toho však Japonci zvolili odlišnou taktiku – vyhlásili izolacionistickou politiku sakoku, která po dvě další století zamezila západnímu vlivu na Japonsko, ale zároveň také způsobila, že stát v 19. století nemohl efektivně konkurovat západním velmocem. Zakázány nebyly jen kontakty se západními loděmi a mocnostmi, ale i vlastní opuštění státu.

Když se po pádu politiky sakoku Japonsko na konci 19. století konečně rozhodlo také se oddat kolonialistické módě, bylo již příliš pozdě. Ačkoliv japonské imperiální síly utržily dílčí vítězství proti Rusku a později i Číně, Japonsko bylo jednoduše přeprodukováno státy, které získaly navrch koloniální aktivitou. A to včetně Spojených států, které si v průběhu 19. století podmanily většinu Severní Ameriky.

Japonci v Americe?

Leccos v historii však mohlo být jinak. Například během tzv. povstání Keian v roce 1651 (tedy jen 18 let po vyhlášení sakoku) se skupina pučistů pokusila odstranit tehdejší vládce země obývající hrad Himedži v dnešním Tokiu.

Jejich plán byl předčasně vyzrazen a puč tak neuspěl - pokud by však historie chtěla jinak a došlo na změnu centrální vlády, popřípadě se i sám šogun rozhodl sakoku někdy v průběhu historie zrušit či omezit zákaz vlastní expanze, mnoho mohlo být odlišného. Před příchodem sakoku disponovali Japonci víc než třemi stovkami vlastních námořních plavidel shuinsen schopných doplout až do oblastí jihovýchodní Asie. Pokud by země pokračovala v nastalém trendu, bylo by s to nejenom podmanit/kolonizovat přilehlou Koreu, Filipíny či Indonésii, ale možná i založit vlastní osady na západním pobřeží Severní Ameriky. Byť je nepravděpodobné, že by tu dlouhodobě mohly konkurovat evropským koloniálním snahám, faktem je, že v době zavedení sakoku uplynulo jenom 13 let od slavné výpravy plavidla Mayflower – od níž je stopován "skutečný" počátek evropské kolonizace Severní Ameriky končící o století a půl později vyhlášením nezávislosti Spojených států.

Není ani pravdou, že Japonsko nemělo dostatečné zbrojní technologie. Střelný prach byl v Japonsku poměrně oblíbený, a vzdor populárnímu mýtu neexistoval ani zákaz palných zbraní, byť tyto byly méně vyvinuté než ty evropské. Zatímco takové země britské koruny přitom v roce 1600 disponovaly populací jenom 5,6 milionů lidí, Japonsko mělo tehdy 18,5 milionů. To bylo rozhodně blíže populaci tehdejších zemí pod správou Španělska a Portugalska, které měly skoro 30 milionů. Potenciál pro přelití významné části japonské populace do kolonií zde rozhodně byl. Právě sakoku, vyhlášení vlivem snah o zamezení dalšího vnitrostátního konfliktu, však zajistilo, že Japonsku kolonizační historie prakticky unikla.

Přírodou chráněná Čína

Rámcově podobná situace panovala i v tehdejší Číně pod vedením dynastie Ming. Ta si užívala vůbec největší populaci na celém světě – se 160 miliony lidí ji mohla konkurovat jenom tehdejší Indie! Geografie Číny tomu však chtěla, že zdaleka největší oříšek pro zdejší centralizovanou vládu bylo udržet kontrolu nad celým územím. Čína byla před výboji konkurentů po většinu své historie dobře chráněná – s výjimkou Mongolů, kteří se však v 17. století dávno rozpadli, stát z východu a jihu chránily hory, ze severu obří stepi, a ze západu moře. Ačkoliv i tehdejší Evropu lze označit za (na svou dobu) přelidněnou, což expanzi rozhodně jde na ruku, absence sjednocené Evropy paradoxně nahrávala individuálním snahám hledat štěstí v novém světě více.

Problém byl v nejednotě

Pokud by Japonsko nebo Čína sjednoceny nebyly, a namísto vzájemných válek by jednotlivé regionální státečky našly i dostatečný klid na expanzi, možná by to byly právě ony, kdo si podmaní Indii, Indonésii i západ Ameriky. Zejména v případě Číny, kde byl střelný prach vynalezen, navíc opět nelze namítat, že by jí k tomu chyběly technologie.

Při centrálním řízení (jak jen to bylo na svou dobu možné) však možná kolonizace z Číny musela vycházet také z centrální doktríny. Pravdou je, že Čína na tomto poli skoro uspěla již o dvě století dříve. Z pověření císařů vedl tehdy admirál Čeng Che sérii zámořských výprav, při nichž jeho flotila doplula do vzdálených končin. Spekulovalo se i o tom, že mohl mít skoro kapacitu na to, aby ještě před Kolumbem "objevil" Ameriku. Na to však nikdy nedošlo. Jeho výpravy na dvoře nevzbudily valný zájem.

Dnes jsou výpravy admirála Čenga vnímány jako doklad pramálo expanzivní čínské politiky, pohled na krvavé etapy čínské historie však pacifistickým argumentům příliš nenahrává. Namísto toho je pravděpodobnější, že samotná rozloha tehdejší Číny, zdejší přemíra přírodních zdrojů i kvalita její a okolní produkce (evropské lodě mířily za kořením do Asie, ne opačně) nakonec způsobily, že dynastie Ming neměla jednoduše potřebu expandovat kamkoliv dále. Vše, co potřebovala, měla relativně blízko a v dostatečném množství. Tedy až do 18. a první poloviny 19. století, kdy vnitřní rozepře a vliv evropských mocností i zde způsobily kolaps trvající víc než století.

Také tentokrát lze spekulovat, že snad v případě příchodu vizionářského vladaře mohla Čína upnout své síly na podmanění a kolonizování vzdálených krajů. Pokud by k tomu došlo, snahy Španělska, Francie nebo Anglie by nikdy nebyly tak úspěšné. S populací, která se vyrovnala té evropské a v řadě ohledu technologickým náskokem mohla Čína během 17. a 18. století kolonizovat většinu Ameriky sama o sobě.

Absence smyslu

Obě asijské velmoci tak každá po svém kolonizační módu své éry zavrhly. Dílem za to mohl vědomí rozhodnutí jejích vladařů, dílem však i geografické podmínky – Čína ke kolonizaci zámoří neměla důvody, kolonizovala vlastní území. Japonsko pak raději upevňovalo vlastní moc doma, ač za rizika postupné stagnace, než aby hledalo dobrodružství na horizontu. Nic z toho si tehdejší Evropa, uzamknutá do nekonečných konfliktů a tenčících se zdrojů, ovšem dovolit nemohla - a proto měla k zámořským plavbám i vyšší motivaci.

Pokud by však historie chtěla jinak, obě země měly na to, aby evropskou kolonizační éru buď narušily, či přímo ukončily. Indie pod čínskou mocí, Afrika rozdělená mezi Edo (Tokio) a Peking, válka o nezávislost západoamerických kolonií na Japonsku, to vše by mohlo být realitou. Až do okamžiku, kdy „dojde místo“ ke kolonizaci, by však konflikt s evropskými snahami stejného ražení byl zřejmě malý. Jinými slovy, pokud by se Čína a Japonsko rozhodly v daném období následovat evropský kolonistický příklad, na růst evropských impérií by to ještě dlouho (snad století) nemělo vliv. Na vzájemný konflikt Evropy a Orientu by mohlo dojít až poté.

Jak by se pak odvíjely dějiny Paříže, Washingtonu, D.C. či Londýna, lze dále jen spekulovat. Lze však rozhodně pochybovat o tom, že by pak 19. a 20. století dominovala západní kultura sama o sobě. Nakolik by takový výsledek pro dějiny byl pozitivní či negativní, bude nejspíše záviset na tom, koho se zeptáte.

Text: Ladislav Loukota