Alternativní historie: Co kdyby Julius Caesar nebyl zavražděn?

Caesarova vražda je dost možná nejslavnější politická vražda v celých lidských dějinách a dodnes dovede čeřit emoce. Co kdyby však Gaius Julius Caesar onoho nešťastného březnového rána roku 44 před naším letopočtem nezemřel na podlaze senátu? Změnilo by to nějak významně dějiny? Můžeme jen spekulovat – alespoň k tomu však máme indicií víc než dost.

Zrádné březnové dny

Okolnosti následků hypotetického Caesarova přežití samozřejmě záleží na tom, jak přesně by na něj mělo dojít. Pokud by na atentát přece jen došlo a Caesar zkrátka měl štěstí a přežil by jej – například tím, že by útočníci byli vyrušeni a museli utéct, nebo že by naopak nějak zvládl utéct Caesar –, výsledek by byl nejspíše podobný dalšímu vývoji historie Říma v reálné historii.

Po Caesarově smrti totiž tak jako tak u moci zůstal Marcus Antonius – jehož přežití nakonec zajistilo jak pokračování Caesarových zákonů, tak později i pokračování občanské války. Pokud něco, Caesarovo přežití by tak nejspíše vedlo pouze k popravě či odstavení od moci atentátník, a následný průběh by byl velmi podobný tomu z naší historie.

Trochu odlišná, leč nikoliv pro okamžitý výsledek, by byla verze, v níž na atentát vůbec nedošlo. Řekněme, že se Brutus zalekl a případný atentát tak byl odložen – pnutí proti Caesarově moci bylo příliš velké, než aby zmizelo, avšak atentátníci měli dobrý důvod zvolit namísto konfrontace cestu menšího odporu. Caesar před svou smrtí plánoval novou invazi do mocné Partské říše ležící na východní hranici Říma.

Mnozí tento jeho krok viděli jako ústupek kritikům – jakousi snahu "odklidit sebe sama" do vzdálených krajů, aby měl Řím šanci vychladnout. Vzhledem k tomu, že v předešlé neúspěšné invazi jen o sedm let dříve zemřel s desítkami tisíc mužů i vojevůdce Marcus Licinius Crassus, Caesarův blízký přítel, existovala velká šance, že ani Caesarby se z této nové kampaně nevrátit živ. Pokud by ovšem uspěl a Partskou říši podmanil, Řím by se mohl o něco více orientovat směrem do Asie namísto na sever do Evropy. To by mohlo odložit konflikt s Germány a mírně pozměnit celou budoucnost starého světa.

Nevyhnutelný příchod císařství

Absence atentátu a Caesarův odjezd do nové války tak jako tak mohl napomoct stabilizaci situace – lze spekulovat, že výsledkem mohla být absence dalšího kola občanské války a jistá normalizace Caesarových reforem. Stejně tak ovšem mohlo dojít po Caesarově odjezdu na východ (či smrti ve válce) i k pokusu o puč. Další osud atentátníků kolem Bruta, kteří v reálu vyměnili svou imunitu za pokračování Caesarových zákonů, ovšem nenaznačuje, že by na něco podobného měli odvahu. Jinými slovy: po Caesarově odjezdu by zřejmě v Římě bylo klidněji.

Římská republika a císařství

Kdyby tedy Julius Caesar nebyl zavražděn, historie Říma by tak mohla být ušetřena několika krvavých let navíc. A příběh o konci republiky by zřejmě byl ušetřen romance Marka Antonia a Kleopatry. Nezdá se nicméně pravděpodobné, že by se podařilo zachovat republiku jako takovou. Faktem totiž je, že republika byla v krizi již před Caesarovou smrtí. Jak víme, nehledě na Caesara necelou generaci po jeho smrti započala éra císařství – a na trůnu jako první císař usedl Caesarův adoptivní syn Oktavián, řečený Augustus. S Caesarem či bez něj byl tedy běh historie již poměrně jasně vykolíkován – problémy s nedostatečným výběrem daní a korupcí mezi volenými zástupci byly chronické a systémové, konflikt bohatých rodin již nešlo řešit nenásilnou formou, a volání po změně bylo nakonec příliš hlasité. Řím se stával impériem, a to potřebovalo i centralizovanější vedení a pevnou ruku.

Jedinou výraznější možností změny dějin by musela být Caesarova smrt ještě před tím, než v Římě přebral moc. Kdyby snad spadl z koně při překračování Rubikonu a zemřel, mohla se republika dožít vyššího věku – než by jeho roli jejího pohřebníka přebral někdo jiný nebo se republika namísto přerodu do císařství rozpadla. V takovém scénáři tak mohlo dojít na zhroucení Říma do sebe sama a ztrátu centralizovanější moci. Konec Říma, respektive k oslabení jeho moci, mohl paradoxně přijít o čtyři století dříve. Ačkoliv by zřejmě vakuum po Římu zkusil rychle někdo vyplnit, dějiny se v takovém scénáři mohly vyvíjet zcela nečekaně.

Poté, co se ale reformy daly do běhu, je již nešlo zastavit. Snad mohl déle žijící Caesar znamenat méně krvavý příchod nějaké formy císařství – a snad žezlo po něm mohl převzít někdo jiný. Prvním "skutečným" císařem tak mohl být Marcus Antonius nebo Agrippa, nikoliv Oktavián. To sice mohlo ovlivnit vývoj v 1. století našeho letopočtu, zejména konflikt Říma s Germány – Caesarově úloze v transformaci tehdy nejsilnějšího státního celku by však absence atentátu sebrala jenom dramatický závěr jeho příběhu.

Text: Ladislav Loukota