100 let od založení KSČ: Co nám dalo a vzalo století komunismu?

Komunistická strana Československa od začátku svého vzniku výrazně ovlivňovala životy milionů občanů ve státě. Ne vždy byla na vrcholu moci. Když tomu však bylo, jednalo se o jedno z nejtemnějších období našich dějin. Podívejme se blíže na to, jak KSČ fungovala a jakým způsobem určovala směřování státu i společnosti.

Vstříc Moskvě a dělnické společnosti

Zatímco dnes je pražský Karlín moderní rostoucí čtvrtí, v první čtvrtině 20. století šlo o typickou dělnickou čtvrť. Není divu, že právě tady proběhl ve dnech 14.–16. května 1921 ve velkém sále Národního domu ustavující sjezd KSČ. Strana navazovala na ideály mezinárodní internacionály a už od začátku v ní měli výrazný vliv zástupci sovětské Kominterny. Komunistická internacionála (Kominterna) byla založena V. I. Leninem 2. března 1919 v Moskvě a vyžadovala tvrdou stranickou linii, jakou nastolili sovětští komunisté. Tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem prosadili na sjezdu v roce 1919 směr jdoucí vstříc direktivním příkazům Moskvy, čímž na desítky let určili směr uvažování a směřování celé společnosti. Plakátové heslo „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ dokonale vystihovalo oficiální linii, kterou měla dle komunistů společnost následovat.

Změny druhé světové války

Když se v roce 1938 dostali v Československu k moci nacisté, byla 27. prosince 1938 komunistická strana úředně rozpuštěna. To ale neznamenalo, že přestala existovat. Část vedení se přesunula do Moskvy, což vedlo k ještě silnějšímu připoutání k SSSR, a běžní komunisté přešli do podzemní činnosti. Kvůli tomu jim nelze upřít zásluhy na boji proti nacistům. Ne náhodou byla předválečná činnost ve straně gestapem považována za přitěžující okolnost.

Komunisté už během válečných let jasně deklarovali svůj příklon k Sovětskému svazu a jeho direktivnímu způsobu řízení země, což naráželo na demokratické snahy exilové vlády v Londýně. Těsně po válce byl pak společenský příklon ke komunistickým ideálům nejvyšší, mimo jiné i díky tomu, že měla Rudá armáda zásadní podíl na osvobození Československa.

Vítězný únor

„Právě se vracím z hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny návrhy přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Tato slova pronesl Klement Gottwald 25. února 1948. V té době už komunisté tajně vyzbrojili „ocelovou pěst dělnické třídy“, jak nazývali Lidové milice, a chystali se na v nejhorším případě i ozbrojené převzetí moci. Lidové milice byla ilegální polovojenská složka komunistické strany bez opory v právním řádu, k její legalizací došlo až zákonem č. 40/1974, tedy 26 let od vzniku.

Na této fotce je muž o něco málo starší než redaktoři TST. Zabily ho Lidové milice v Brně. #NaOkrajDne @KarelPatak1 pic.twitter.com/hElxqviKRa

— The Student Times (@TheStudentTimes) August 23, 2016

Násilné převzetí moci, jež proběhlo v únoru 1948, bylo posléze glorifikováno jako „vítězství pracujícího lidu“ a Klementa Gottwalda vyneslo do postu prezidenta republiky. Následovaly silné vnitrostranické i celostátní čistky a monstrprocesy, které vyústily v 226 poprav, z nichž je dodnes nejznámější justiční vražda Milady Horákové či proces s bývalým Gottwaldovým kamarádem Rudolfem Slánským. Někteří současní komunisté dodnes odmítají přiznat, že se jednalo o zkonstruované procesy. Zároveň byly vytipovány skupiny obyvatel určené k perzekuci. Patřili mezi ně například sedláci (Akce Kulak) nebo duchovní.

Právnička, politička, bojovnice za práva žen Milada Horáková. Literární kritik, filolog a novinář Záviš Kalandra. Automechanik, řidič, štábní strážmistr SNB Jan Buchal. Právník a podnikatel Oldřich Pecl. Ničí život nemá menší cenu. Žádná justiční vražda nezůstává ve stínu.#dnes pic.twitter.com/5vs0Xae5cZ

— Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (@FF_CUNI) June 27, 2018

Období normalizace

Od počátku 70. let až do tzv. sametové revoluce v roce 1989 nejhorší čistky z 50. let pominuly a komunisté se snažili stabilizovat společnost. „Ztroskotanci a samozvanci“, jak oblast disentu nazval ve slavném článku z 12. ledna 1977 deník Rudé právo, byli šikanováni, dehonestováni a v rámci operace Asanace nuceni k emigraci. Většina národa se stáhla do „vnitřní emigrace“ s cílem žít a přežít a komunistická garnitura se snažila budovat stát, který by alespoň trochu uspokojil své občany a zároveň je izoloval od informací z kapitalistické ciziny. Projekt Dokumentace usmrcených osob na československých státních hranicích v letech 1948 až 1989 dokládá nejméně 266 lidí usmrcených při pokusu opustit Československo.

Pětileté plánování

Komunisté se snažili mít kontrolu nad veškerým děním, což platilo jak o politickém smýšlení (to měla mimo jiné na starosti politická policie StB), tak ekonomickém rozvoji, jenž podléhal centrálnímu plánování. To však bylo navázáno na systém socialistického plánování v rámci bloku Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Plánování bylo rozděleno do pětiletých cyklů, přičemž první z nich proběhl v letech 1949–1953. Pětiletka byla ekonomická koncepce, kterou v Sovětském svazu zavedl J. V. Stalin. V rámci pětiletek se mělo rozhodovat až pět let dopředu o tom, kolik a jakého zboží se bude vyrábět. V 60. letech došlo k rozvolnění, neboť se ukázalo, že direktivní nařizování nevede ke kýženým výsledkům. Dnes tehdejší nedostatek dámských hygienických potřeb či toaletního papíru vypadá anekdoticky, v čase komunistické nadvlády byl ale nepříjemnou realitou.

Zároveň se komunisté snažili vyřešit problematiku bydlení masovou stavbou panelových sídlišť (pražské Jižní město, Ostrava Hrabůvka) i samostatných měst. Havířov se tak v roce 1955 stal satelitním městem Ostravy. Komunisté masivně investovali zejména do řady průmyslových odvětví (doly, zpracování oceli) a zanedbávali inovativní procesy ve světě, čímž jsme se – na rozdíl od první republiky – čím dál více stávali evropskou dílnou a nikoliv lídrem výzkumu.

To, že jsme se 2. března 1978 díky Vladimíru Remkovi stali po SSSR a USA teprve třetí zemí s vlastním kosmonautem, ukazuje spíše na dobrou vůli Sovětů než na to, že bychom byli na špici kosmického vývoje. Centrální plánování se postupně začalo zcela hroutit a v poslední pětiletce, která měla probíhat v letech 1986–1990, se polovina podniků dostala do platební neschopnosti. Přestala být důležitá kvalita výrobků či skutečná efektivita výroby, cílem bylo (alespoň na papíře) splnit či ještě lépe překročit plány pětiletky.

Tvrdá data a čísla ukazují, že centrální komunistické plánování, nemožnost osobního rozvoje (zákaz cestování, zákaz vydávání mnohých knižních titulů...) i velmi propracovaná rétorika komunistické propagandy, kam mimo jiné patřilo rušení zahraničního vysílání či porušování listovního tajemství a cenzura zásilek ze zahraničí, měly poměrně devastující vliv na zbytky demokracie v zemi.

KSČ po sametové revoluci

Po sametové revoluci komunisté výrazně ztratili ze své moci a přetransfomovali se do Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Ačkoli je tato strana papírově demokratická, výrazné křídlo strany i nadále tvoří bývalí předrevoluční komunisté, kteří mají velmi blízko k hodnotám a názorům komunistů dnes již rozpadlého Sovětského svazu. Nadále pak udržují těsné vztahy s Moskvou a tlačí na směřování země směrem na Východ. Postupně se však ukazuje, že síla komunistické strany slábne, neboť od ní odchází řada voličů. Jednak je to způsobené stářím typických voličů komunistů, zároveň však nelze přehlížet vznik konkurenčních levicových či populistických projektů, které dokázaly KSČM její věrné voliče přetáhnout.

Zatímco v roce 2013 získali komunisté 14,91 % hlasů a 33 mandátů v Poslanecké sněmovně, v následujících volbách v roce 2017 to bylo pouze 7,27 % hlasů a 15 mandátů. Po volbách v roce 2021 je pak jasné, že strana bude muset projít zásadní reformou své politiky. Tichá podpora komunistů vládě Andreje Babiše se totiž hrubě nevyplatila, když vedla k zisku 3,7 procenta hlasů a historicky prvnímu odchodu KSČM mimo Poslaneckou sněmovnu. Tvrdá prohra vedla k okamžité rezignaci dlouholetého lodivoda strany Vojtěcha Filipa a zvolení europoslankyně Kateřiny Konečné do čela strany. Jen čas ukáže, zda se komunisté dokáží vrátit zpět na výsluní, či skončí v propadlišti dějin.