Kamenné falusy i skalní kostely. To je bizarní krajina Kapadokie

Růžové údolí. Foto: Lukáš Synek

Jedna z větví Hedvábné stezky procházela srdcem Malé Asie přes oblast bizarních skalních měst a barevných kaňonů zvanou Kapadokie.

Neklamným důkazem minulosti této obchodní trasy je řetězec starých karavanserájů, někdejších hostinců pro karavany, které zde nacházíme v pravidelných intervalech – některé jsou dnes pěkně rekonstruované (např. ve městě Sultanhani), jiné v různém stadiu rozpadu či zániku.

Kapadokie, ležící přesně uprostřed dnešního Turecka, vděčí za svůj vznik několika zdejším mohutným sopkám. Po milióny let se zde totiž usazoval jejich sopečný popel a postupně se přeměňoval v měkkou horninu zvanou tuf. Když sopky vyhasly, převážila vodní eroze, která během tisíců let vymodelovala z tufu zvláštní, až pohádkovou krajinu s pozoruhodnými geologickými formacemi. Vznikla zařezaná údolí modelovaná do ladných křivek i surrealistických tvarů, z nichž místy vystupují izolované skalní věže. Když popustíte uzdu fantazii, spatříte kamenné hřiby, hadovky, pokličky, šlehačkové dorty, sloní hřbety nebo klidně i poprsí.

Místní obyvatelé do měkkých skal a věží vytesávali po řadu generací svá obydlí, kostelíky, kláštery či pevnosti, zejména během velkého rozkvětu Kapadokie v éře Byzantské říše. Tuf je tak měkká hornina, že k jejímu drolení stačí i pouhé tření dlaní ruky. S použitím vhodných nástrojů tedy bylo dokonce jednodušší vybudovat skalní obydlí než postavit klasický dům. Dnes už se ve skalních domech nebydlí. Místo toho často slouží například jako originální penziony nebo sklady zemědělských produktů. Do skalních kostelíků starých stovky let (typicky z 11.–12. století), často s původními malbami mimořádné hodnoty, může člověk vyšplhat na opečovávaných místech za vysoké vstupné nebo i volně při výšlapech mezi údolími – jsou jich zde desítky.

Města, do nichž Slunce nesvítí

Neustálé nájezdy Peršanů přiměly obyvatele Kapadokie vybudovat dokonce celá podzemní města, která v době ohrožení poskytovala bezpečí – nejznámější jsou Derinkuyu, Kaymakli a Güzelyurt. Tyto rozsáhlé úkryty mívaly několik pater, zdroj vody, důmyslný větrací systém a v neposlední řadě i masivní uzávěry vchodů. Obrovskou výhodou porózního tufu, v němž byly vykutané, je jeho schopnost pohlcovat kouř – díky tomu schovaní obyvatelé unikali pozornosti nájezdníků. Zatímco Derinkuyu berou turistické zájezdy útokem, rád vzpomínám, jak trochu odlehlé Özlüce jsme měli celé pro sebe. Napřed jsme ale museli ve vesnici sehnat správce s klíčem.

Speciál HEDVÁBNÁ STEZKA najdete TADY

Městečko Göreme je centrem Kapadokie. Leží na dně velkého hlubokého údolí vyplněného špicemi skalního města. Při pohledu shora to vypadá, jako by tam Alláh domečky nasypal omylem. Tak zvláštní je toto spojení člověka s krajinou. Kousek za Göreme se táhne překrásné široké údolí plné malých políček, vinic, meruňkových sadů a řad olivovníků, které jsou samozřejmě prošpikované skalními věžemi. Podle toho, že některé z nich mají mírně zahnutý tvar jako turecké šavle, dostalo toto údolí jméno Údolí šavlí. Teď v květnu není zemědělcům co uloupit, ale když jsem tu brousil v létě, mohl jsem ochutnat sladké meruňky nebo na podzim ještě sladší hrozny. Jen nesmíte přehlédnout jejich majitele s holí odpočívajícího třeba ve stínu opodál. Ráno na valníčcích tažených koňmi pomalu přijíždějí domorodci obdělávat svá pole. Zatímco jedna polovina lidí ze zdejších vesnic se vrhla do víru turistického ruchu a teď jezdí v naleštěných džípech či mercedesech, druhá polovina zůstala u tradičního zemědělství, a jezdí ... stále na valníčcích.

Kapadokya = původní název v turečtině; Cappadocia = anglický přepis (výslovnost kapadokyja nikoliv kapadočija); Kapadokie = český přepis z turečtiny.Růžové údolí se pyšní naježeným lesem rudých kamenných věží sevřených mezi delikátně modelovanými stěnami v barvách od béžové po červenou a patří k těm nejkrásnějším v Kapadokii. Jako zkamenělé postavy vystupují ze stěn do údolí růžové špičky, homole a ostré krémové vlnky. Zvrásněný barevný masiv za ním připomíná skalní formace jihozápadu USA. Je krásně pruhovaný díky tomu, jak se vrstvy tufu z různých období lišily svým složením. Z vyhlídky nad údolím můžeme v dálce objevit další masivy a další skalní města. Obzoru za Göreme dominuje skalní hrad Učhisar. Z jiných vyhlídek se pak na východě rýsuje gigantický kužel sopky Erdžias (Ercias Daği, 3917 m n. m.).

Ve vesnici Čavušin při ústí Růžového údolí potkáváme sympatického Turka kontrolujícího své políčko s dýněmi. Když slyší, že jsme Češi, vytahuje popraskaný průkaz tureckého olympijského týmu a vysvětluje: „Reprezentoval jsem Turecko ve střelbě. Všechny svoje pušky mám zrovna od vás – ze Zbrojovky Brno.“

O autorovi: Mgr. Lukáš Synek, Ph.D., je biolog, cestovatel a fotograf. Více se o něm dozvíte na jeho webu. Zaměřuje se především na státy, kam se běžně moc nejezdí - někdy tudy dokonce provádí skupiny odvážných turistů. Je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“. Organizuje přednášky pro čajovnu V Síti. Mezi Čavušinem a Zelve se nacházejí jedny z nejpodivnějších útvarů Kapadokie – kamenné hřiby! Tyto „houby“ nesou na svých nohách z tufu klobouky z daleko tvrdší horniny. Podobné útvary vznikaly tam, kde sopky na vrstvy popílku vychrlily ještě vrstvu lávy. Ta je totiž odolnější, takže dokáže účinně chránit před erozí deštěm měkký tuf pod sebou. Geologové tomuto fenoménu říkají diferenciální eroze (v ČR máme například Pokličky na Kokořínsku). Můžeme tu dokonce pozorovat vznik a zánik kamenných hřibů – nesmírně pomalý proces, z pohledu člověka zdánlivě zastavený v čase.

Jedny se z kompaktního masivu teprve vyčleňují, zatímco jiné, stojící dál na dně údolí, už mají své „klobouky“ malinké nebo i navíc povážlivé nahnuté. Jakmile pak tvrdý klobouk jednou spadne, nic už neochrání tufovou „nohu“ před ničivými dešti. Ze stejného důvodu celá tufová Kapadokie jednou zanikne. Ovšem naše děti, děti jejich dětí a pár generací navíc si jistě budou moct ještě vychutnat její prazvláštní, dlouze pomíjivou krásu.