Buchara – srdce Hedvábné stezky

Do trojice slavných historických měst Uzbekistánu patří vedle Chivy a Samarkandu také Buchara, která se pyšní zvlášť pestrými a starobylými dějinami.

Celé údolí řeky Zaravšan (ve starověku zvané Sogd) na rozhraní východních konců pouští Karakum a Kyzylkum hostí lidskou civilizaci už minimálně pět tisíc let. Jeho úrodná náruč zažila Sogdijskou říši, Alexandra Velikého (4. st. př. Kr.), Kušánskou říši (1.–3. st. po Kr.), stěhování turkických kmenů (6.–9. st.), arabskou invazi (8. st.), perské Samánovce (9.–10. st.), nekompromisní Mongoly (13.–14. st.) i obávaného Timura Lenka (konec 14. st.).

V Buchaře se na Hedvábnou stezku napojovaly karavanní cesty přicházející z Indie, z Evropy přes Rusko a ze severních stepí, což dohromady přinášelo nebývalou prosperitu, díky níž Buchara vyrostla v jedno z nejdůležitějších a nejbohatších měst celého Orientu a stala se pulzujícím srdcem Hedvábné stezky. Po vzniku Hedvábné stezky významně přispěli k rozvoji dálkového obchodu Sogdové, neboť byli vždy šikovnými kupci.

O největší rozmach Buchary v dějinách se zasloužila ve středověku perská dynastie Samánovců, která z Buchary dokonce vládla. V metropoli se tehdy utěšeně rozvíjely tradiční vědy: teologie, literatura, historie, astronomie, matematika, medicína či právo. Působili zde věhlasní umělci a učenci, například lékař a filozof Abú Alí ibn Sina (Avicenna) nebo básníci Firdausí a Rudakí. Buchara se stala centrem obchodu a vzdělanosti celé Střední Asie.

Cizinci neodcházeli živí

Po zániku Hedvábné stezky zůstala celá Střední Asie vůči zbytku světa poměrně izolovaná. Nově příchozí uzbecké kmeny zde v 16. století ustanovili Bucharský chanát. Přestože patřily k turkickým národům, vyšší společnost adoptovala perštinu a perskou kulturu zavedenou v této oblasti po staletí. Postupně vyrostlo v Buchaře kolem 350 mešit a více než 100 medres, v nichž studovaly tisíce studentů z celého muslimského světa.

V 18. století ovládli Bucharu opět Peršané. Jejich místodržící Muhammad Rahim se v roce 1753 sám prohlásil emírem a jím počínající dynastie Mangitovců despoticky vládla Bucharskému emirátu až do jeho dobytí Rusy (1868). Podobně jako v sousedním Chivském chanátu byl tehdy do emirátu zapovězen vstup všem cizincům-jinověrcům. Pokud sem nějaký pronikl byl popraven, včetně dvou anglických vyslanců Stoddarta a Conollyho (1842). Živý se z Buchary vrátil snad jen maďarský orientalista a cestovatel Ármin Vámbéry (1832–1913), později profesor budapešťské univerzity, který cestoval v přestrojení za súfijského poutníka.

Sovětská Rudá armáda znovu-dobyla Bucharu v roce 1920 a vyhlásila zde Bucharskou lidovou republikou, která byla pak začleněna do nové, uměle vytvořené Uzbecké SSR, bez ohledu na to, že v poslední historické epoše byla oblast etnograficky převážně tádžická. Tádžikové v této oblasti dnes tvoří zhruba polovinu obyvatelstva. Bohužel taškentská vláda jim dává tvrdě najevo nezájem o jejich rovná práva, zřejmě vinou napjatých vztahů se sousedním Tádžikistánem.

Ohromil i Čingischána

Historické centrum Buchary (UNESCO) představuje příjemné místo, kde se přehršel starých památek organicky mísí se současným poklidným životem. Nad náměstím Registán se vypíná bucharská pevnost, která byla postupně budována od 3. století př. Kr. Masivní hradby působí nedobytným dojmem. V jejich bezpečí, několik metrů nad úrovní okolního terénu, sídlili bucharští vládci. Na pevnosti se nachází korunovační hala, trůní sál, Páteční mešita a v několika budovách též nevalné muzejní expozice. Větší část pevnosti bohužel zničilo bombardování při dobývání Buchary bolševickým generálem Frunzem (1920). Z hradeb ve zničené, uzavřené zóně pevnosti se nabízí nádherný výhled na bazar a tyrkysové kopule bucharských skvostů. Abyste se tam dostali, je třeba uplatit hlídkující policajty, ostatně oni s touto „nadstandardní“ službou u cizinců standardně počítají.

Přes bazar s koberci a šperky je to od pevnosti kousek na náměstí Kalján. Naproti sobě tam stojí veliká medresa Mir-i Arab a mešita Kalján, druhá největší v Uzbekistánu. Obě se pyšní nádhernými tyrkysovými kopulemi a překrásnou jemnou dlaždičkovou výzdobou vstupních portálů i vnitřních stěn. Mezi oběma islámskými obry se tyčí jeden ze symbolů Buchary – minaret Kalján. Byl postaven roku 1127 za turkické dynastie Karachánovců a se svou výškou 47 metrů býval dlouho nejvyšší stavbou Střední Asie. Světlo na jeho vrcholku prý navádělo večer karavany směřující do města a také se z něj ještě v 19. století shazovali zločinci. Fasádu minaretu tvoří cihlové mozaiky – jednoduchá a přitom velmi působivá technika: cihly jsou různě natočeny a uspořádány do odlišných vzorů, přičemž se počítá i s tím, jak jejich vystouplé části vrhají stín. Minaret svou elegancí ohromil dokonce i Čingischána, který svým hordám nařídil nechat ho stát. Buchara se mongolskému nájezdu sice úspěšně bránila, ale nakonec byla stejně obrácena v trosky, stejně jako každé město, které se nevzdalo dobrovolně.

Bucharské skvosty

Nedaleko náměstí Kalján stojí Ulughbekova medresa – vůbec první medresa ve Střední Asii, která dlouho stála vzorem pro stavbu dalších středoasijských medres. V úctě ke slavné minulosti Buchary ji zde založil (1417) pokrokový panovník Ulughbek, vnuk Timura Lenka. Až teprve později vybudoval medresu ve svém sídelním městě Samarkandu.

Na křižovatkách ulic dodnes stojí několik krytých bazarů zvaných toki. Každý se dříve specializoval na určitý druh zboží, nyní se všude prodávají řemeslné výrobky a suvenýry, typické jsou například nástěnné koberce (tzv. suzani), malované miniatury, keramika a tepané předměty. Jejich výrobu si můžete prohlédnout v několika starých bucharských karavanserájích, které díky řemeslníkům dýchají novým životem.

Nejcennější architektonickou památku Buchary představuje mauzoleum Ismaila Samáního (vládl 892–907) z dynastie Samánovců, zřejmě nejvýznačnějšího panovníka Buchary. Pro laika trochu nenápadná hrobka na čtvercovém půdorysu, ovšem s krásnými cihlovými mozaikami ve svých stěnách.

„Cenu diváků“ bych osobně udělil medrese Čár Minár (tádžicky „čtyři minarety“) – malinké stavbičce dobře schované v nepřehledných uličkami staré obytné čtvrti. Působí až téměř surrealisticky, protože se svými zvláštními čtyřmi minarety nemá ve Střední Asii obdoby.

Buchara byla nechvalně proslulá svými mnoha vodními nádržemi. Poněvadž jejich voda sloužila doslova ke všem účelům, často zde vypukaly nejrůznější epidemie. Uvádí se, že obyvatelé města se kvůli nemocem pocházejícím z vody ještě v 19. století dožívali průměrně jen 32 let. Hygieně učinili zadost až Rusové. Nádrž Labi Haúz je dnes příjemným místem lemovaným jídelničkami, kde si můžete večer pochutnat na jehněčím šašliku při pohledu na klidnou vodní hladinu, v níž se zrcadlí nasvícené staré medresy a člověk si může vychutnávat kouzlo Střední Asie.

Lukáš Synek