Historie mučení IV.: Severní Korea, Kambodža a nacistické Německo

Sinovy vzpomínky

Kdyby se jednalo o film, dole by běžel titulek: Severní Korea, tábor č. 14. Nad plameny se „peče“ malý, živý chlapec s ranou na boku, která je způsobena ostrým bodcem. Tím dozorce přistrkoval nebožáka nad plameny. Střih.

Stejný chlapec, ale jiný dozorce, který mu obyčejným nožem odřezává první článek prostředníčku pravé ruky. Takový je trest za upuštění šicího stroje při jeho přenášení. Nejedná se o fikci. Chlapec se jmenuje Sin a jedná se o jeho vlastní zážitky, které může vyprávět jen díky tomu, že se mu ze severokorejského tábora povedlo uprchnout. Matku pověsili, otce zastřelili coby trest za přípravu útěku.

„V této zemi neexistuje žádný problém s lidskými právy, neboť každý zde vede ten nejdůstojnější a nejšťastnější život.“ Korejská centrální zpravodajská agentura, 6. března 2009.

Mučení se v severokorejských táborech a věznicích stalo naprosto běžnou součástí života. Zavírání na samotku je jeden z nejmírnějších trestů, bití za neskutečně drobný prohřešek, odpírání jídla či práce navíc takřka ani není vnímáno jako trest. I nevinná věta může být vzata jako pobuřování trestající se smrtí. Sinův otec byl zastřelen s pusou plnou kamení, aby nemohl těsně před popravou nic vykřiknout.

Gestapo

„Muž si klekl k jejím nohám… Vzal její levou do levé ruky a stiskl ocelové čelisti pevně kolem špičky nehtu. Pak začal velmi pomalu táhnout. Pod obnaženým nehtem se objevil pruh živého masa, který se stále více zvětšoval a zaléval krví. Muž zatřásl kleštěmi a nehet spadl na zem,“ tak popisuje Jerrard Tickell mučení Odette (Petery Churchillové) její vyšetřování z podezření ze špionáže. Ačkoli byla odsouzena k smrti, podařilo se jí nějakým zázrakem vyšetřování i válku přežít. Jednou z metod, používanou nejen gestapem, byla simulovaná poprava, kdy odsouzence postavili před popravčí četu a střílelo se slepými náboji, nebo došlo k zastavení popravy těsně před jejím vykonáním. Podobnou praktiku používal i ruský car. Ve Francii nechvalně proslul sadistický šéf lyonského gestapa Klaus Barbie, který ve velkém nařizoval popravy a osobně se podílel na mučení vězněných.

Rudí Khmérové

Málokomu se povedlo vyhubit zhruba třetinu vlastního národa. Rudí Khmérové to dokázali. Tato kambodžská komunistická organizace stála u moci v letech 1975 až 1979 a rozhodně netrpěla útlocitem. Muzeum genocidy Tuol Sleng v Phnom Penhu by měl navštívit každý bez ohledu na víru, rasu či politickou příslušnost. Původně střední škola se proměnila v mučírnu. Nepřítelem byl každý, kdo uměl číst, takže stačilo nosit brýle a už byl člověk v ohrožení života.

Lámání kostí, pálení, odsekávání končetin, trhání nehtů, znásilňování, pomalé vykrvácení, odebírání orgánů, stahování z kůže, škrcení, topení, ukřižování… zkrátka komunističtí Rudí Khmérové nevynechali žádnou z možností, jak člověka připravit nejprve o důstojnost, následně o zdraví a nakonec o život. K tomu sloužily palice, lopaty, krumpáče… zkrátka cokoli, co bylo po ruce. Není divu, že každý přiznal v podstatě cokoliv a tak se řady zatčených rozrůstaly. Kambodža měla zhruba 7 milionů obyvatel a horní hranice odhadů obětí se zastavila na 3 milionech, nejčastěji se mluví o třetině populace. Metody mučení nebyly nijak sofistikované, stačilo podezřelého přivázat hlavou dolů a spustit do kádě s vodou. Účinek byl zaručen a technická vybavenost pro tento způsob tortury nekladla žádné nároky. Velké nádoby na nakládání zeleniny či skladování pitné vody nebylo těžké obstarat.

Když se to vezme do důsledků, tak i ty nejjednodušší metody vedly ke stejnému výsledku – utrpení a smrti. Přesto se některé lidské kultury a sadističtí jedinci vypracovali k ještě bolestivějším procedurám.