VIDEO: Boxující garnáti, polykači vajec nebo migrující jeřábi vám dnes na Primě ZOOM ukážou svou strategii přežití

Vědět, kdo vám dělá společnost, je životně důležité. Stejně jako informovat o vlastní pozici. Obzvláště když jste tažný pták, migrujete několik tisíc kilometrů a mnoho z nich urazíte za tmy nebo v šeru. Riziko, že zabloudíte, je nutné minimalizovat – je méně pravděpodobné, že naráz zabloudí celá skupina než jeden její člen, který se právě špatně podíval do mapy. V případě migrujících ptáků se má za to, že jedinci, kteří vydávají největší škálu volání, jsou ti nejstarší, kteří znají krajinu nejlépe. Hejna tak mají tendenci volit nejkratší a nejbezpečnější cestu. Na to, jak chování zvířat zvyšuje jejich šance na přežití, se podívejte v dokumentu Chování pro život dnes ve 21.05 na Primě ZOOM.

Živočichové dokázali vyvinout ty nejpodivnější strategie, které jim umožní přežít. Podívejte se, jak svým unikátním chováním zabrání „boxující garnáti“ vzájemnému sebezničení:

Když táhnou jeřábi

Když cestují jeřábi, udržují vzájemnou komunikaci neustále, i když občas mohou ztratit směr a rozbít svou formaci. V takovém případě nejzkušenější jeřábi začnou volat hlasitěji než ostatní a za několik minut se do hejna vrátí řád. Ptáci ale potřebují vědět, který jeřáb má být vedle nich, křídlo na křídlo. Takový způsob cestování, kdy všichni tvoří klínovou formaci, ušetří ptákům až 30 % energie. Skupina má tvar šípu, který proráží vzduch a který snižuje následujícímu ptáku tření.

Ptáci se ale nevydávají společně na migrační trasy z aerodynamických důvodů, ale proto, aby zvýšili šanci, že dosáhnou svého cíle. Jeřábi nejsou společensky organizovaní. To znamená, že jednotlivci nehrají v hejnu různé role podle svého postavení nebo genetického vybavení nebo pohlaví. Dá se říci, že ptáci jsou stádní typy. Potřebují být součástí skupiny, cítit se obklopeni dalšími jedinci svého druhu. Ale s žádným se nijak zvlášť nevybavují – tedy s výjimkou období páření.

Polykači neoplodněných vajec

Hadi příliš nejedí, protože je jejich tělesná teplota je regulována teplem nebo chladem prostředí, ve kterém se nacházejí. Protože nepotřebují spalovat kalorie, aby udrželi stálou teplotu svého těla, vydrží bez jídla celé týdny nebo dokonce měsíce. A nikdy nepociťují hlad. Jejich instinkt jíst se probouzí jenom tehdy, když objeví kořist – tedy pokud ještě netráví tu předešlou.

Vejcožrout africký používá svůj čich. V pravidelných intervalech stálým tempem kmitá jazykem a sleduje cestu, kterou vyznačuje nejvyšší koncentrace aromatických částic ve vzduchu. Pach vyhodnocuje jako pach potravy, a tak kořist pronásleduje.

Hadi normálně čekají, až se oběť přiblíží, a potom podniknou překvapivý útok. Ale v tomto případě to nemůže fungovat. Vejcožrout africký se totiž živí vejci a ta je třeba vyhledat. První věcí je zjistit, zda jsou vejce živá – spolknutí shnilého vejce by mohlo být pro hada smrtelné. Když je teplota vajec vyšší než teplota vzduchu, je všechno v pořádku.

Stane se, že vejcožrout najde hnízdo s vejci, která jsou pětkrát nebo šestkrát větší než jeho hlava, ale to není žádný problém. Dokáže spolknout dokonce ještě větší vejce. Vejcožrout africký nemá žádné zuby, ani zbytkové. Ty by jenom překážely. Nevíme jak to dělá, ale tento had dokáže rozlišit neoplodněné vejce od vejce, ve kterém se vyvíjí embryo, a tak vyvíjející se vejce nechá být.

Polykání vejce s embryem uvnitř by pro něj bylo komplikovanější, protože tento druh je po polknutí drtí o obratle v krku. Jakmile je vejce rozbité, had je může zmáčknout, aby dostal ven všechny cenné živiny, které by jinak nikdo jiný nezužitkoval.

Na to, jak chování zvířat zvyšuje jejich šance na přežití, se podívejte v dokumentu Chování pro život dnes ve 21.05 na Primě ZOOM.

(mih)