Běžní Rusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě, tvrdil Miroslav Zikmund

V září 2014 měl v kinech premiéru dokument Století Miroslava Zikmunda. Prima ZOOM se stala koproducentem tohoto projektu, a proto jsme s potěšením sledovali zájem diváků – film se nakonec stal nejnavštěvovanějším dokumentem roku v kinech a sklidil řadu festivalových cen a uznání, mezi jinými i nominaci na Českého lva.

Režisér Petr Horký navíc připravil pro vysílání Prima ZOOM třídílný seriál Miroslav Zikmund: Cesta stoletím, v němž se ohlédl za životem slavného cestovatele, který jak on sám říká, je „přesným součtem náhod“.

Miroslav Zikmund zemřel 2. prosince 2021. Pojďme si jejich setkání připomenout.

Mirku, víte, že náš seriál Miroslav Zikmund: Cesta stoletím byl dlouho nejsledovanějším titulem Prima ZOOM?

Nevím, ale mám z toho radost! Kdo nás nakonec překonal?

Oliver Stone a seriál Svět podle Putina.

Tak to jsou silní soupeři, klidně jim to prvenství přenechám!

O seriálu se hodně diskutovalo – jaká je vaše zkušenost s obyvateli Ruska?

Správně se ptáte – nejde o obyvatele Sovětského Svazu, to byla jen etapa v jejich dějinách, jde o běžné Rusy, jakých jsme s Jirkou na cestách Asií potkali spoustu. Víte, podle mne ti nejobyčejnější z nich patřili mezi ty nejhodnější, jaké jsem kde na světě potkal. Rozdělili by se s vámi o poslední rubášku. Pamatuji si, jak jsme jednou na Sibiři žasli nad nádhernou medvědí kůží, jakou měl lovec vyvěšenou na nedalekém stromě. Podíval se na mě a zeptal se: „Těbje nrávitsa?“ Líbí se ti? Přikývl jsem. On udělal jen takové gesto a řekl jedno slovo: „Vazmi.“ Vem si ji. Víc slov nebylo třeba. Jurkovi pak dal druhou. Je to snad nějaká hříčka osudu, jedna z těch náhod, které se skládají v život, že v době po okupaci, kdy jsme byli s Jirkou odstaveni od veškeré práce, tak právě tato kůže pojmenovala naše setkávání s disidenty a přáteli. Říkali jsme tomu „setkání na koži“. Když měl někdo narozeniny, nějaké výročí, musel na tuto medvědí kůži pokleknout a poslouchal gratulace a přání od ostatních. Někdy k tomu Ludvík Vaculík četl svoje texty, jindy takhle mezi nás zavítal Václav Havel. Svým způsobem ta zlá doba měla určitou krásu v tom, že jsme se mohli setkávat s přáteli, měli jsme na sebe navzájem čas.

O náhodách máte svoji „Zikmundovu větu“

Ano. S úsměvem říkávám, že podobně jako je například Pythagorova věta, tak já jsem vytvořil Zikmundovu větu a ta zní: Život je přesný součet náhod. Nechám na každém, jaké má náboženství, čemu nebo v co věří. Ale na této větě bychom se mohli všichni shodnout, co říkáte?

Čím víc jsem se při práci na filmu a poslední tři roky na stejnojmenné knize nořil do příběhů vašeho života, měl jsem stále častěji pocit, že ty náhody skutečně jsou ve vašem životě doslova osudové.

On to tak asi bude mít každý. Jen ve chvíli, kdy jsme s Jurkou cestovali po světě v době, kdy to bylo obtížné ne-li nemožné, byly ty jednotlivé náhody víc viditelné, psali jsme o nich, natáčeli je a na to konto se o nich i víc mluvilo.

Jedna z těch náhod způsobila, že jste se nakonec stali cestovateli, filmaři a spisovateli na plný úvazek, i když jste to původně neplánovali.

To je pravda. My jsme do světa vyráželi ne jako cestovatelé, ne jako spisovatelé, ale jako obchodníci. Byli jsme čerstvě dostudovaní komerční inženýři a jeli jsme uzavírat obchodní smlouvy nejen jménem Tatry, ale i dalších československých podniků. Nebýt toho, že v osmačtyřicátém proběhl v naší zemi puč, který všechno změnil, byli bychom obchodovali celý život. Ale nově dosazení ředitelé firem v modrých svazáckých košilích často nerozuměli oboru, který měli řídit, a tak vypovídali naše už uzavřené smlouvy anebo jednoduše nebyli schopni dostát dojednaným závazkům. Jen na Tatru 87 jsme v Libyi podepsali kontrakt na dodávku šesti a půl tisíce kusů! Nic z toho ale nakonec nebylo. Tak nám nezbylo, než se zaměřit na to, co jsme měli – reportážní materiály, deníkové záznamy z cest, fotografie a filmové záběry.

Vedoucí kulturní redakce BBC Will Gompertz říká, že „úspěch je velice často spojený s plánem B.“ Souhlasíte?

Určitě. Ale něco bych k tomu dodal. Aby člověk mohl improvizovat, aby mohl vytvořit, jak říkáte plán B, je nezbytné, aby byl perfektně připraven. Musíte mít dokonalou přípravu, abyste pak byl schopen reagovat na místě podle změny okolností. Takhle jsme mohli natočit v Kongu zrození sopky, ke kterému najednou došlo nedaleko od nás – a to je pochopitelně unikátní událost, jev, který nemůžete naplánovat. Na druhou stranu by byla hrubá chyba jej pominout. Takových situací – náhod během cesty – nastalo mnoho, to zná každý cestovatel. Díky nim a díky přípravě, které jsme před cestou věnovali roky, jsme je pak mohli zaznamenat v našich reportážích a cestopisech.

Ve filmu je zmíněn, ale v knize jsou celé úryvky včetně fotografií z vašeho úplně prvního cestopisu – Svítání na západě, který nikdy nevyšel, proč?

Nebyl na to čas. Ani jsem o to moc neusiloval. Napsal jsem jej za války, v roce 1944, když jsem na padělanou propustku, Durchlasschein, vyrazil do Alp. Pro mne to tehdy bylo naprosto nevídané, ještě nikdy jsem takové hory neviděl. Kde bych se byl tehdy nadál, že za tři čtyři roky budu v Africe nebo v Jižní Americe v Kordillerách.

Kdo ten cestopis četl? Jiří Hanzelka?

Ten ne, myslím, že jej nikdy nečetl.

Nechtěl? Anebo jste se vy styděl za svoji prvotinu?

Ne, to určitě ne. Ale jakmile už jsme spolu s Jirkou začali spolupracovat, měli jsme takovou spoustu jiných povinností, že na to jednoduše nikdo z nás neměl myšlenky. Cestopis jsem si zapisoval během alpského putování těsnopisem do deníku – už tehdy jsem si pochopitelně vedl deník, jako celý život a doma jsem jej přepsal na psacím stroji, poskládal fotografie a dokreslil mapy. Měli jsme ve škole deskriptivu, takže jsem si dokázal bez větších potíží namalovat mapu sám. Kdo by to dnes asi uměl? No, a když to bylo celé hotové, dal jsem strojopis rodičům k Vánocům. A tím byla vlastně úloha této knížky splněna.

Myslím, že tato nikdy nevydaná knížka splnila ještě jeden úkol, a sice pomohla vám formulovat myšlenky, na základě kterých jste potom společně s Hanzelkou plánovali cestu kolem světa!

Možné to je. Pravda je, že když jsem projížděl tehdejší Alpy, když jsem potkával vojáky a celé transporty na nádražích, uvědomoval jsem si, že mapa světa se nenávratně změnila, válka ji překreslila, a podobně se pak v době míru bude měnit i mapa světového obchodu.

Na cestách jste trávil celé roky, první expedice Afrikou a Jižní Amerikou trvala tři a půl roku, cesta Asií pak rovnou pět let. Neztrácel jste někdy pojem domova?

Díky za tuto otázku, Petře. A hned vám na ni odpovím negativně. Ne, s Jurkou jsme nikdy neztráceli jistotu v tom, kde jsme doma, kam patříme a kam se chceme vracet. Když jsme na první cestě byli v Africe u Pygmejů a u nás v Československu tehdy akorát začala vládní krize, přemýšleli jsme, jaký vliv by to mohlo mít na expedici i na naši budoucnost po návratu. V dalších týdnech a měsících nám pak někteří přátelé psali, ať se nevracíme, že už je pro nás dokonce přichystaná cela! Ale my jsme si řekli, že se přece nemůžeme nevrátit, protože pak bychom zradili všechny ty, kteří se za nás zaručili, kteří nám věřili.

Toto je jedno chápání domova. Mám na mysli i to druhé, osobní, intimní. Takové to kam se člověk těší, kam cítí, že patří, že má kořeny. Neztrácel jste své kořeny během celoživotního cestování?

Jsem rodem Plzeňan, narodil jsem se přímo v našem pronajatém bytě v Úslavské ulici. Táta jako strojvůdce se pak zadlužil, aby mohl nechat postavit náš vlastní dům, tehdy na okraji města na Slovanech. Jsem tedy Plzeňan rodem. Ale říkám k tomu, že jsem Zlíňák volbou. Tady ve Zlíně jsem doma. Když jsme po návratu z první cesty stříhali filmy ve filmovém studiu na Kudlově v bývalých Baťových studiích, nejprve jsme bydleli s Jirkou v hotelu, pak jsme se ale oženili a každý potřeboval najít vlastní bydlení. Nakonec jsem se rozhodl, že koupím vilu od režiséra Elmara Klose a Jirka si nade mnou koupil pozemek a dům tam postavil. Jak sám moc dobře víte, jsem už od dětství „kytičkář“, mám moc rád rostliny. V botanické zahradě Peradenyia na Srí lance jsme během asijské cesty strávili týden a pořád jsem tam měl co nacházet. Však jsme tam pak v roce 2000 byli spolu s vámi i s Mirkem Náplavou. Když jsem doma na zahradě zasadil první strom, bylo to, jako kdybych zapustil vlastní kořeny. Od té doby jsem doma tady, na Nivách ve Zlíně. A je jedno, v jaké tramtárii třeba zrovna vandruji.

Je zajímavé, že vás cestování vlastně nikdy neomrzelo. Bylo vám jedenaosmdesát, když jsme společně jeli právě na tu zmiňovanou Srí Lanku, byli jsme na Maledivách, na Kanárských ostrovech, v Kalifornii… myslíte, že to podobně mají i dnešní mladí, kteří se mohou snad na jakékoli místo světa podívat rovnou přes internet?

Už odmalička, když jsme s bráchou poprvé jako malí plánovali cestu „nejdál, kam to jde“, přemýšlím nad tím, jak vypadá svět za obzorem. Jací tam jsou lidé. A jsem přesvědčený, že se to nikdy nezmění, nejen pro mne, ale ani pro ostatní. Víte, svět může být zmapovaný sebelíp, mohou existovat dokonalé fotografie každého koutku Země z družice, ale vždy se budou rodit noví a noví lidé, kteří nic z toho ještě neviděli, vždycky se budeme mít co o sobě navzájem učit. A to vzájemné objevování se, to je asi nejdůležitější dobrodružství, jaké se týká nás všech. Možná už neexistují nepopsaná místa, která se dřív označovala hic sunt leones – zde jsou lvi, možná už nejsou bílá místa na mapách. Ale bílých míst v lidských hlavách bude pořád víc než dost. Ty je třeba odstraňovat pořád.

Film a kniha Století Miroslava Zikmunda

Tři a půl roku se natáčel jeden z nejslavnějších českých dokumentů – jeho vznik tedy trval stejně jako první expedice Hanzelky a Zikmunda. Jak Zikmund i Horký s úsměvem říkají, byla to třetí expedice H+Z, a sice proti proudu času. Kniha vznikala další tři roky, protože z původního záměru jen sepsat příběh filmu a doplnit jej o nevyužité informace rychle sešlo. Jak Miroslav Zikmund ze svého dokonale vedeného archivu vytahoval další a další zajímavosti a neznámé informace, práce na knize přibývalo a přibývalo i stránek rukopisu. Nakonec kniha vyšla v listopadu 2017, opět tři roky po premiéře filmu i seriálu.

Miroslav Zikmund (14. února 1919 – 2. prosince 2021)

Spolu s Jiřím Hanzelkou přespali na Cheopsově pyramidě, filmovali zrození sopky, projeli Núbijskou poušť, žili s ekvádorskými lovci lebek. Procestovali 112 zemí a teritorií celé planety, zdokumentovali svět. Pobývali v Africe, když zanikal koloniální systém, vynesli českou vlajku na Kilimandžáro, v konžském pralese navštívili Pygmeje. V legendární Tatře 87 urazili 111 000 kilometrů, vrátili se do komunisty zadrátované vlasti. Cestou po Asii a Oceánii zažili rovníkový „Neptunův křest“, hovořili s prezidenty, s Gagarinem i Hillarym, jako první projeli napříč Sovětským svazem, posunuli hranice možného. V roce 1968 odmítli okupaci i nastupující normalizační režim, na 20 let se pak stali politicky nežádoucími osobami. Natočili čtyři celovečerní a 147 dokumentárních filmů, napsali 700 rozhlasových a 300 novinových reportáží, prodali 6,5 milionu knih, jejich publikace patří mezi klenoty českého cestopisu. Působivou bilanci Zikmundových aktivit rozšiřuje precizně vedený archiv. Obdivuhodný příběh této osobnosti inspiruje už několikátou generaci.

Petr Horký (*4. února 1973)

Režisér, polárník. Natáčel na vybuchující sopce Merapi, s velkým bílým a s tygřími žraloky bez jakékoli bariéry. Na Maledivách objevil vraky starých lodí, došel na severní pól i pól chladu – nejchladnější obydlené místo světa, na lyžích přešel Grónsko, uskutečnil první zimní přechod mongolského jezera Khovsghol. Natáčel s osobnostmi jako Jane Goodall, Edmund Hillary, Thor Heyerdahl, Reinhold Messner, Arthur C. Clarke, Erich von Däniken, s posledním mužem na Měsíci Eugenem Cernanem a dalšími… Od roku 1994 působil jako moderátor a později režisér v České televizi. Za celovečerní dokument Století Miroslava Zikmunda byl nominován na Českého lva, tento titul se stal v roce 2014 nejnavštěvovanějším dokumentem v českých kinech. Pro ČT moderoval přes 1 500 živě vysílaných pořadů.

Je nositelem řady filmových ocenění (například na Czech Press Photo, Grand Prix MFOF, Cena českých filmových klubů a další) a dvojnásobným držitelem literární Ceny Egona Erwina Kische. Kniha Století Miroslava Zikmunda je jeho desátým titulem.