VIDEO: Zamořeného města u Černobylu se zmocňuje příroda. Město duchů čeká na Primě PLAY

Prázdný hotel, rozpadající se krytý bazén nebo opuštěné ruské kolo v zábavním parku. Tak dnes vypadá ukrajinské město Pripjať ležící necelé tři kilometry od černobylské jaderné elektrárny. Nově naplánované město, postavené v 70. letech jako ubytování pro pracovníky černobylské jaderné elektrárny a jejich rodiny, bylo v tehdejším Sovětském svazu považováno za jedno z nejlepších míst pro život. Až do 26. dubna 1986, kdy z něj exploze 4. bloku elektrárny udělala město duchů. Ulicemi a byty města pro 45 000 lidí se můžete projít v dokumentu Zapomenutá městana Primě PLAY.

25. dubna 1986 začal jako každý jiný den. Černobylská jaderná elektrárna leží necelé tři kilometry odsud. Reaktor číslo 4 kdysi dokázal produkovat 10 % elektřiny pro tehdejší Ukrajinu. 26. dubna se před svítáním prováděl systémový test, který měl zjistit, kolik elektřiny se ještě vyprodukuje po výpadku proudu. Chyby operátorů a nezvládnutá rozhodnutí vedly k popraskání palivových tyčí, což spustilo nekontrolovanou jadernou reakci. Reaktor vybuchl, utrhl střechu a vychrlil 1,5 kilometru vysoko do atmosféry ohromné množství radioaktivního materiálu. Při explozi zahynuli dva lidé – první oběti pomalu se rozvíjející katastrofy.

První hodiny po katastrofě

Dokument Zapomenutá města sledujte na Primě PLAY.

Bezprostředně po výbuchu vypukl požár, který do okolní oblasti vypustil druhý smrtící oblak radiace. V době nehody obyvatele Pripjati probudila ohlušující rána. První příslušníci záchranných složek, kteří spěchali na místo havárie, byli také prvními, kdo onemocněli. Dělníci a hasiči trpěli extrémním zvracením, průjmem a spáleninami, jak jim radioaktivní materiál pronikal kůží a orgány. Během několika měsíců od výbuchu 28 z nich zemřelo na akutní nemoc z ozáření.

Během prvních několika hodin po nehodě byla radiace velmi vysoká především pro vdechování. Množství radiace, které uniklo z Černobylu, bylo asi 400krát větší než množství radiace, které vzniklo v Hirošimě a Nagasaki dohromady. Obrovská energie vyvolaná explozí páry a hořením grafitu vymrštila radiaci do atmosféry. Větrné proudění toho dne odvanulo vysoce koncentrovaný oblak na západ a následný oblak na sever přes město Pripjať.

Zábavní park se měl slavnostně otevírat na 1. máje, tedy jen pět dnů po katastrofě – dnes leží v jedné z nejzamořenějších oblastí ve městě. V době exploze byly hlášeny úrovně radiace 100 000krát vyšší než obvykle. Při takové expozici by lidé zemřeli do dvou dnů, nejdéle do tří měsíců.

Současná úroveň radiace je 24 mikrosievertů za hodinu. To je stále dost nebezpečná úroveň na to, aby při se delším pobytu v těchto místech mohly u člověka objevit závažné zdravotní potíže. Bude trvat několik set let, než se radiace sníží na úroveň před katastrofou.

Projdeme se na sluníčku

Během prvních 24 hodin se vláda snažila nehodu ututlat a obyvatelé prožívali normální den. Rodiny chodily na procházky, lidé se vyhřívali na slunci. Děti si hrály ve školkách, zatímco se dovnitř otevřenými okny linul radioaktivní jód, který obzvláště škodí dětské štítné žláze. V restauracích se připravovalo pro hosty jídlo z potravin, které již byly kontaminované.

Jak den postupoval, někteří lidé začali kašlat, zvracet a stěžovat si na divnou chuť v ústech, což jsou všechno příznaky nemoci z ozáření. „Vzpomínám si na to, jako by to bylo teď. Byla to chuť, jako by to byla hořící shnilá sláma,“ vypráví jedna z přeživších obyvatelek Pripjati.

Když silný vítr začal radioaktivní oblak roznášet po celém Rusku a Evropě, zosnovali Sověti v tichosti plán na evakuaci všech lidí z Pripjati. Lidé byli vyzváni, aby si vzali doklady, nějaké peníze a něco k jídlu a pití s tím, že stráví tři dny mimo město. Bez jakéhokoliv vysvětlení začala evakuace.

Lidé odešli, nastupuje příroda

Vlaky a přes 1000 autobusů odvezly všechny obyvatele do vzdálených měst. Během 30 hodin bylo evakuováno kolem 50 tisíc lidí – přitom nedošlo k žádné panice. Ještě dnes je podlaha jedné školní jídelny pokrytá vrstvou plynových masek, na školních lavicích zůstaly sešity s domácími úkoly… Celkem bylo v následujících dnech z měst a vesnic v okolí černobylské elektrárny evakuováno téměř 200 000 lidí.

Dva dny po explozi radioaktivní oblak doputoval přes 1500 kilometrů daleko a spustil poplach v jaderné elektrárně Forsmark ve Švédsku. Tamní pracovníci zjistili stopy radioaktivity na svých oblecích. Pravda vyšla najevo a o několik dnů později Sověti připustili, že došlo k jaderné nehodě v Černobylu. Kvůli radioaktivnímu spadu, který se rozptýlil na ploše přes 240 000 km2, byly podle neoficiálních zpráv různými nemocemi postiženy statisíce lidí. Mnoho studií potvrzuje prudký nárůst rakoviny mezi půl milionem likvidátorů nehody.

Tři desetiletí po jaderné katastrofě je život v Pripjati pro lidi stále nebezpečný. Nepřítomnosti lidí ale využívá příroda. Vítr, déšť a sníh se dostávají dovnitř rozbitými okny a vnášejí do kdysi úpravných bytů chaos. Semena přivátá větrem a přinesená ptáky si nacházejí cestu do prasklin a raší z nich stromy. Domy a byty jsou vyrabované a pokryté graffiti. Spálit nebo zbourat město ale nelze – uvolnilo by se tím množství dalšího radioaktivního materiálu.

Další město duchů: Olovo a zinek – chlouba i zkáza Picheru

Pripjať není jediným zapomenutým městem, které museli lidé opustit. Picher v Oklahomě je nejtoxičtější město v USA. V roce 2006 byl prohlášen nebezpečnou zónou a federální vláda začala domy vykupovat. V roce 2008 dosedlo poblíž na zem tornádo a srovnalo se zemí 20 bloků domů, což je asi třetina města. To byla poslední rána uštědřená městu.

Propadající se ulice, znečištěná voda a obří haldy kontaminovaného štěrku. Na počátku 20. století objevení olověné a zinkové rudy rozpoutalo v severovýchodní Oklahomě těžební horečku. Picher byl největším výrobcem olova a zinku na světě. Oba kovy se masově používaly v první i druhé světové válce. V 70. letech ceny rud klesly, těžba začala slábnout a tisíce lidí odešly hledat jinou práci.

Picher přišel o svůj „zlatý důl“ a zároveň zdědil environmentální časovanou bombu. Kontaminovaná voda, která se čerpala z důlních děl, a přes 70 milionů tun jedovaté hlušiny měly kritický dopad na lidské zdraví. Olovnatý prach, který prérijní vítr uvolňoval z hald hlušiny, po desetiletí pokrýval domy i ulice města. Hlušinou se plnila dětská pískoviště, budovaly se z ní cestičky. Dnes je Picher dalším zlověstným městem duchů.

(mih)