Stát versus Nixon. Jak to vypadá, když oblíbený prezident lže

Právě před 45 lety mířil ke svému znovuzvolení do Bílého domu muž, který měl příležitost stát se největším prezidentem v historii USA. Richard Nixon desegregoval všechny školy na Jihu, ukončil odvody do armády, vytvořil agenturu na ochranu prostředí, zřídil onkologický institut a dosáhl největší dohody o kontrole zbraní. To nebylo málo a Američané to věděli. Vše se ale změnilo 17. června 1972, kdy vypukla aféra Watergate. Na jejím konci stál zlomený muž, který v televizi přiznal, že od počátku lhal. Dokument Americká 70. léta sledujte na Prima ZOOM.

Kalifornský rodák a vystudovaný právník Richard Milhous Nixon (studia dokončil v roce 1937 na Duke University School of Law) se o politiku zajímal od mládí. Jako republikán dělal prezidentu Eisenhowerovi v letech 1953–1961 viceprezidenta. Jeho pravá chvíle ale nastala v okamžiku, kdy po dokonalé mediální přípravě v roce 1968 porazil kandidáta demokratů Huberta Humphreye a stal se 37. prezidentem USA.

Když se o čtyři roky později v roce 1972 Nixon chystal svůj volební triumf zopakovat, měl všechny trumfy v rukou. 21. února 1972 přistál prezidentský speciál Air Force One na letišti v Pekingu. Čína byla tehdy považována za jinou planetu a myšlenka, že by nějaký americký prezident jel do Číny, byla přinejlepším brána jako fantazie. V zahraniční politice to bylo jako přistání na Měsíci. Šlo o připravenou strategii, jejíž výsledek měl vést k jasnému vítězství v listopadových prezidentských volbách

Aféra Watergate

17. června se vše změnilo. Do kanceláře ústředí Demokratické strany v komplexu administrativních budov Watergate ve Washingtonu pronikla skupina pěti maskovaných mužů, obrátila kancelář vzhůru nohama a přitom zde nainstalovala odposlouchávací zařízení. Ukázalo se, že pětici tvoří většinou bývalí agenti CIA, které vyslal a také platil Výbor pro znovuzvolení prezidenta Nixona.

První zprávy o loupeži ve Watergate nebrala veřejnost nijak vážně. Jak demokraté, tak republikáni si navzájem dělali různé schválnosti a případ Watergate byl zpočátku jen o tom, že se republikáni nechali hloupě chytit. „Nikdo z lidí v Bílém domě, nikdo z této administrativy nemá s tímto bizarním incidentem nic společného,“ prohlásil Nixon 29. srpna 1972.

15. září bylo z loupeže a pokusu o nastražení odposlechů obviněno sedm lidí. K původním pěti zadrženým přibyli na základě vyšetřování bývalý agent FBI, úředník ministerstva financí a finanční poradce Nixonovy prezidentské kampaně G. Gordon Liddy. Dalším byl E. Howard Hunt, jr. – bývalý agent CIA, plánovač invaze v Zátoce sviní a bývalý poradce Bílého domu.

Stále se však nic velkého nedělo. V té době byla většina tisku spokojena s tím, že Nixon a Bílý dům za vloupáním do Watergate nebyli a jediný, kdo efektivně udržoval případ živý i v době, kdy už mu nikdo nevěnoval pozornost, byl Washington Post a především jeho dva reportéři Carl Bernstein a Bob Woodward. Ti za svou investigativní práci obdrželi v roce 1973 nejvyšší novinářské ocenění, Pulitzerovu cenu.

Smyčka se stahuje

V roce 1972 se ale Nixon stále vezl na vlně své popularity. Všechny předvolební průzkumy ho před demokratickým protikandidátem Georgem McGovernem favorizovaly a Nixon nakonec skutečně drtivě zvítězil, když jediné dva státy, které pro něj nehlasovaly, byly Massachusetts a District of Columbia.

Mezitím se k tlaku The Washington Post připojila další média a vyšetřování aféry nabíralo obrátky. Na konci dubna 1973 byl Nixon na nátlak Senátu nucen přijmout rezignace dvou vysoce postavených členů aparátu Bílého domu H. R. Haldemana a J. Ehrlichmana. Oba byli odsouzeni za spiknutí a křivá svědectví.

To by samo o sobě ještě nebylo fatální. Velkou chybu ale Nixon udělal, když vyhodil právního zástupce zaměstnanců v Bílém domě Johna Deana. Ten u soudu vypovídal proti Haldemanovi i Ehrlichmanovi a zároveň prozradil, že v některých místnostech Bílého domu jsou s vědomím prezidenta Nixona nainstalované odposlechy.

Nixon byl nucen soudu vydat nahrávky, které Bílý dům pořizoval. Mimo jiné se z nich dalo odvodit, že prezident o aféře Watergate předem věděl. Tehdy Kongres USA poprvé začal uvažovat o impechmentu, tedy zbavení Nixona prezidentského úřadu.

Velké finále

Poté, co byla v březnu 1974 odsouzena za spiknutí skupina sedmi blízkých spolupracovníků Richarda Nixona, přišel na řadu sám prezident. Proces s ním začal v červenci 1974. Průlom do přelíčení vnesla nově objevená nahrávka, na níž H. R. Haldeman Nixonovi vysvětloval plán na utajení jejich spojitosti s vloupáním do komplexu Watergate. Aby předešel nyní již téměř jistému odvolání z funkce, rozhodl se Nixon navečer 8. srpna 1974 rezignovat. Na jeho místo nastoupil viceprezident Gerald Ford.

Nixona dohnala k pádu slepá důvěra v jeho nejbližší spolupracovníky. Bílý dům za jeho vlády vyrostl v samostatné mocenské centrum, které se snažilo využívat státních agentur, jako jsou CIA a FBI ve prospěch jeho nájemníka. Nixon se spoléhal na ujišťování účastníků spiknutí, že mají vše pevně pod kontrolou a že média nic nezmohou. Nicméně opak byl pravdou.

Boj prezidenta Nixona s médii můžete sledovat v dalším díle dokumentární série Americká 70. léta sledujte na Prima ZOOM.

(mih)