Alternativní historie: Co kdyby nikdo nevyvinul jaderné zbraně?

Německá atomová bomba

Psal se rok 1939, když Albert Einstein napsal prezidentu Rooseveltovi dopis varující před německým programem vyvíjejícím strašlivou novou zbraň – atomovou bombu. V reálu byl daný dopis jedním z motorů vzniku projektu Manhattan. Co kdyby však Roosevelt ve slabém okamžiku dopis zmačkal a hodil do koše jako vědátorskou fantazii? A co kdyby totéž udělali i potentáti třetí říše s podobnými atomovými vizemi Wernera Heisenberga? Výsledný alternativní svět bez atomových bomb by byl v lecčems bezpečnější, ale v lecčem paradoxně rizikovější.

Prvním důsledkem podobné alternativní historie by byl samozřejmě odlišný konec druhé světové války. Na evropské frontě by se toho mnoho nezměnilo. Je sice předpovězeno, že nacistické programy „zázračných zbraní“ ironií osudu odčerpaly jiné zdroje, které mohly konvenční konflikt prodloužit, spíše než na vývoj atomové bomby však nacisté sázeli i na proudové stíhačky a von Braunovy rakety. Evropská válka by tedy dopadla pravděpodobně velmi podobně jako v nám známém dějepisu. Pacifické bojiště by ale mělo mnohem tragičtější tečku.

Jakkoliv lze mít vůči atomovému bombardování Hirošimy a Nagasaki různé etické argumenty, alternativa v podobě pozemní invaze by dost možná byla daleko krvavější. Spojené státy předpokládaly, že vylodění v Japonsku by vyšlo až na milion mrtvých amerických vojáků. Spolu s nimi by nejspíše zemřel několikanásobek Japonců, zejména civilistů, kteří byli v dané fázi konfliktu prakticky tím posledním, co mohlo Tokio ve velkém nasadit. Nelze sice vyloučit, že v okamžiku realizace operace Downfall, tedy vylodění spojenců v Japonsk, by se vrchní velení zhroutilo stejně jako po atomovém bombardování. Je to však spíše méně pravděpodobné. Válka by se tak značně protáhla, dost možná o víc jak rok.

Uspíšit ji mohla jediná věc – vstup sovětských vojsk na japonské dějiště. Škarohlídi občas americké účasti ve druhé světové válce vyčítají, že na ni došlo „příliš pozdě“, v době vylodění v Normandii byl už konflikt podle některých prakticky rozhodnutý. Do konfliktu s Japonskem Moskva vstoupila až v srpnu 1945 (!), prakticky jen několik dnů před koncem celého konfliktu. V případě světa bez atomových zbraní lze předpokládat, že Moskva by se do prodloužené invaze s Japonskem rozhodla vložit sice také pozdě, ale díky delšímu trvání konfliktu v součtu agilněji.

V důsledku by prodloužení války až do roku 1947 nejspíše znamenalo, že zatímco americké a britské síly by postupovaly japonskými ostrovy z jihu a západu, Rudá armáda by šla ze severu a východu. Výsledek by byl důvěrně známý – po vítězství spojeneckých sil by nejspíše došlo na podobné rozdělení Japonska na okupační zóny jako v případě poválečného Německa. Pokud by se následně rozhořela podobná studená válka mezi východním a západním blokem (což je velmi pravděpodobné), výsledkem by bylo i rozdělení Japonska na dva státy. Vedle východního a západního Německa bychom měli severní a jižní Japonsko. Tokio by se nikdy nestalo tak výrazným ekonomickým tahounem jako v naší realitě a tichomořské ekonomiky by dlouhodobě byly značně chudší.

Nevyhnutelná válka?

Ty skutečně zajímavé možnosti však nastávají až po konci druhé světové války. Konvenční uvažování praví, že riziko vzájemně zaručené destrukce zamezilo během studené války eskalaci souboji supervelmocí do otevřené války. Jaderné zbraně jistě sehrály svou pozitivní roli, například během Karibské krize došlo na unikátní situaci, kdy si vlastně žádná strana skutečnou eskalaci nepřála, ale nikdo nevěděl, jak jí zabránit. O tom si většina krizí dřívějška mohla jenom nechat zdát. Jaderné zbraně však nebyly jenom ničivé, to byl koneckonců i útok svazu bombardérů.

Vítězné mocnosti druhé světové války byly natolik mocné a zároveň unavené hrůzami konfliktu, že by možná na absenci eskalace stačily i jiné ničivé zbraně. Například bojový plyn. Vývoj stále lepších chemických zbraní mohl dost možná kopírovat stejnou osu. Bombardování velkoměsta z letadel bojovými plyny by mohlo mít stejné (ne-li horší) strategické následky jako bombardování atomové. Později mezikontinentální balistické střely mohly obsahovat chemické hlavice zrovna tak jako atomové. Ostatně, jakási vzájemně zaručená odveta zabránila i nasazení chemických zbraní ve druhé světové válce – Hitler mohl Anglii bombardovat plynem, ale věděl, že by mu to bylo vráceno stejně.

Jistě, bojový plyn je relativně méně ničivý, efektivita moderních plynů je však natolik velká, že by stále vzájemná salva mohla zabít miliony lidí. Existuje tak i možnost, že by svět bez jaderných zbraní nebyl zase tak odlišný od toho našeho. Velmoci by jednoduše jednu ničivou zbraň nahradily jejím ekvivalentem – a během alternativní Karibské krize by si Kennedy s Chruščovem pouze hrozili chemickými střelami. Na jaderných zbraní je totiž metoda jejich „doručení“ minimálně stejně tak podstatná, jako i jejich samotná výbušná síla.

Pozitivní stránka

V neposlední řadě můžeme paradoxně zapomenout i na některé další, častokrát opomíjené benefity jaderného výzkumu – energetiku a medicínu. Neexistující jaderné elektrárny by sice možná uchránily před vystěhováním obyvatele kolem Černobylu, ale zároveň by také znamenaly ještě větší spalování fosilních paliv v průběhu 20. století. To by mohlo urychlit i klimatické změny.

Nukleární medicína by si pak pro absentující radioterapii vyžádala nejen smrt mnoha pacientů s rakovinou, ale neměli bychom bez ní například ani PET sken.

Je samozřejmě možné, že část z podobných vynálezů by časem – v nějaké míře – mohla dojít i jinými cestami. A mnohdy by takový výsledek mohl být i lepší. Například drtivá většina jaderných elektráren ve 20. století vznikla jak kvůli produkci elektřiny, tak i obohacování uranu pro jaderné zbraně. Bez jaderných zbraní by se namísto nich mohly uchytit alternativní designy bezpečnějších elektráren, které jinak zvažujeme až dnes. S odstupem půlstoletí by tedy absence jaderného zakončení druhé světové války mohla mít i své benefity. To však spekulujeme ještě víc než obvykle. Na každý pád by tak bez štěpení jádra byl svět o něco méně příjemný k životu.