Stopování na Zélandu: Kdo nezkusil, jako by tu nebyl

Sedíme okolo velkého stolu, který dominuje společenské místnosti hostelu v New Plymouthu. Máme po večeři, kterou jsme společně ukuchtili. Gerard, starší pán v šusťákové bundě s kabelou přes rameno najednou vstane, přesune se k elektrickému piánu v rohu a odněkud jako mávnutím kouzelného proutku vytáhne noty. Vzápětí spustí Beatles a pak další známé hity. Když se vrátí ke stolu, začne vyprávět o tom, jak nikdy neměl problém stopovat. Není divu, pomyslím si, kouzelnému dědečkovi z Austrálie v bundě nejmenované sportovní velkofirmy by zastavil každý.

Mávej a vydrž

Byl to Gerard, na koho jsem si vzpomněla o pár měsíců později, když jsem poprvé stála u silnice a snažila se zbavit chmurného výrazu v obličeji prozpěvováním Here Comes the Sun. Ranní slunce mi svítilo do zad a já přemýšlela, zda jsem zvolila to nejlepší místo, nebo by bylo strategické jít ještě pár metrů dopředu.

Přečtěte si také: Jak jsem stopovala vstříc ostrovu Samoa

První stopovací zkušenost. Máte strach, říkáte si „co kdyby, co když…“ a pak do toho přesto jdete. Je to jako rozjetý vlak, už to nemůžete zastavit. Stojím a mávám jako blázen. I pět minut takového mávání se zdá jako věčnost. Mám chuť to vzdát. Ačkoli jsem si pro začátek zvolila údajně velmi jednoduchou trasu, z Nelsonu do necelé dvě hodiny vzdáleného Pictonu, odkud vyplouvají trajekty na severní ostrov, zdá se mi to téměř nadlidský úkol. Připadám si hloupě a ruka už mává v jakémsi zautomatizovaném módu. Nevím proč, ale si vzpomenu na Střihorukého Edwarda.

Uběhlo necelých patnáct minut a zastavuje starý pán s drobným elektrickým automobilem. Je to Kiwík, jak se tu přezdívá obyvatelům Zélandu, kašle a je mu špatně rozumět. Nicméně jede do Pictonu, a tak byť stále trochu nejistě, nastupuju k neznámému řidiči.

Konverzace, kterou narušují jeho respirační obtíže a moje prosby o zopakování otázky, ho k mé radosti brzy přestane bavit, a tak mám volné pole, abych si naplno mohla vychutnat krásy vinařského regionu Marlborough. Vinice jsou nalevo i napravo, je to nádhera, a já si říkám, jak by bylo fajn tu na chvíli zastavit a udělat pár fotek. K mému překvapení auto skutečně zpomaluje, neboť jak je mi vzápětí sděleno, je třeba dobít baterku. Mé srdce zaplesá hned dvakrát, když tu objevím kavárnu s výhledem do kopců s vinnou révou.

Stopování jako lekce pro obě strany

Baterka se však naneštěstí nenabíjí, což pro mě znamená jediné. Znovu na silnici a mávat podruhé. Zastavuje Gill. Kouká na mě s obavami a říká, ať si dávám pozor, že ne všichni řidiči jsou hodní řidiči. Jako bych tenhle strach neměla vepsaný v očích. Gill bohužel nejede až do Pictonu, a tak mi nezbývá, než postávat u silnice potřetí. Zastavuje hned první auto. Vida, asi v tom takové kouzlo nebude. Stávám se profesionálním stopařem během pár hodin. Pán nemá elektromobil, nekašle, je mu rozumět, a co je nejdůležitější, jede rovnou do Pictonu.

Cesta nazpátek byla ještě jednodušší. Zastaví mi dva pánové ve středním věku, kteří převáží přímo do Nelsonu malou loď.

“A jak tam u vás mluvíte, němčinou, nebo máte svůj jazyk?”

Mám necelé dvě hodiny jim vysvětlit, co se dá. Jak vidíte, takové stopování může být užitečným výměnným obchodem na obou stranách. Někdo překoná svůj strach a po chvíli mává u přikopu vedle silnice jako stopař profesionál, jiní si rozšíří znalosti zeměpisu.

Mohlo by vás také zajímat:

Nelehké návraty do autobusů

Během svého putování Zélandem jsem stopovala ještě několikrát a nikdy jsem neměla žádnou špatnou zkušenost. Ani jednou jsem nečekala déle než dvacet minut, a když máte štěstí na hodného řidiče, zastaví dokonce ještě někde navíc, aby vám ukázal krásné místo, které rozhodně musíte vidět. Tak jako Kevin.

Kevin mě překvapil hned několikrát. Poprvé, když mě pozdravil slovy „Dobry den“ poté, co jsem oznámila, odkud jsem. Ukázalo se, že má za manželku Češku a trochu se domluví. Podruhé, když v autě na svém audio přehrávači naladil Lenny, dceru Lenky Filipové. Nepomyslela bych si ani náhodou, že zrovna takovou hudbu budu poslouchat při jízdě krajinou Nového Zélandu.

Dvě mladé slečny z Malajsie mi zastavily cestou do Collingwoodu na sever od Nelsonu, a protože jsme měly stejné plány, strávily jsme společným cestováním celý den. Moc milý manželský pár mě nabral cestou zpátky proto, že jsem jim připomínala jejich dceru a oni by určitě neradi, aby jejich dceru vzal někdo podezřelý.

Znám osoby, které procestovali Nový Zéland křížem krážem jenom stopem, a snad jim dávám za pravdu, že jak jednou začnete, už se vám zpátky do autobusu bude chtít méně. Tak jako Gerardovi, který nás v New Plymouth opustil elegantně s papírovou cedulí nadepsanou „Wellington“.

Autorka článku: Lucie Semanská

„Říká se, že ve dvou se to lépe táhne. Lucie se vydala na Nový Zéland sama, a jak přiznává, bylo to nejlepší rozhodnutí, neboť jenom s krosnou to taky není vůbec špatné. Na Zélandu strávila necelý rok, na krátko zavítala do Austrálie a při cestě zpátky domů navštívila několik zemí jihovýchodní Asie.“

Přečtěte si také: