Jak se žije Čechům v zahraničí?

V následujících týdnech se můžete těšit na rozhovory se zajímavými osobnostmi, kteří žijí v různých zemích po celém světě. Jaké to asi je, přestěhovat se do Austrálie, Ameriky, na Nový Zéland nebo třeba do Německa či Francie?

V rozhovorech s názvem Jak se žije v… vám budu představovat jednotlivce, kteří žijí nebo dlouhodobě žili v zahraničí. Můžete se těšit na spletité příběhy a zajímavé historky.

Co bylo v začátcích nejtěžší? Jací jsou místní obyvatelé a jak snadno se v daných místech hledají známí a přátelé? Co je na jiných zemích lepší a v čem je naopak Česká republika k nezaplacení? Na tyto, ale i na mnoho dalších otázek budou odpovídat lidé, kteří do zahraničí odjeli za prací, za partnerem, za cestováním, za dobrodružstvím nebo se tam prostě ocitli. Ano, i to se občas stává.

Jak se žije ve Švýcarsku?

Také hodlám poprvé v životě udělat rozhovor sama se sebou, o tom, jak se žije ve Švýcarsku, kde se momentálně nacházím. Často slýchávám názory, že ve Švýcarsku to musí být báječné, krásné, prostě dokonalé!

Ale jak to tak bývá, v každé zemi se najdou věci úžasné, stejně tak jako nepříjemné, nesympatické a nepochopitelné. Je pravda, že Švýcaři jsou uzavření a nemají rádi cizince? Jsou Švýcaři přesní jako hodinky a jsou posedlí úklidem? A jak je to se švýcarskou gastronomií?

Stereotypy

Když jsem pobývala na Novém Zélandu, objevila se jednoho dne v místním tisku zpráva, že v noci byli zadrženi dva občané České republiky, kteří provozovali na lavičce v centru města sexuální praktiky. Po zadržení policí tvrdili, že nevěděli, že se to na Novém Zélandu nesmí, že v Česku je to úplně běžné.

Každý nahlížíme na národy jinak, dle našich zkušeností a dle toho co jsme kde zaslechli nebo si přečetli. Pro místní novozélandskou policii budou stereotypy, týkající se Česka asi velmi zajímavé, ale samozřejmě nemusí být zcela pravdivé.

V rozhovorech se zaměřuji právě i na stereotypy – jistě nechci generalizovat a podle několika rozhovorů dělat závěry o tom, jací jsou lidé v dané zemi, ale myslím si, že je zajímavé (a mohlo by být i zábavné), podívat se na všeobecně známé stereotypy a srovnat je s pocity lidí, kteří v těchto zemích žijí.

Pro rozhovor si vybírám pouze Čechy, kteří žijí v zahraničí dlouhodoběji – tedy nejsou na studijním programu Erasmus nebo na letním výletě za babičkou, jsou to lidé, kteří si již prožili těžké začátky a teď nám mohou s úsměvem na rtech vyprávět o tom, jaké to bylo, co je nejvíce překvapilo, jestli jim chybí více rodina, přátelé, točené české pivo, tlačenka s octem a cibulí, křupavé rohlíky nebo český humor.

Také se s námi podělí o pocity, které mají z České republiky, když se sem po delší době vrací.

Návraty do České republiky

Pamatuji si, jaký jsem zažívala šok, když jsem se po více než roce vrátila z Nového Zélandu domů. Plna radosti jsem se stěhovala zpátky, naplněna všeobecným optimismem.

První vražené lokty pod žebra v pražském metru jsem přešla s úsměvem, zpruzené pracovnice úřadu jsem se snažila zlomit pozitivním přístupem a nevnímat mračící se zástupy pospíchajících lidí všemi směry.

Vše dokonala jedna prodavačka v supermarketu, která mě po mém, dobře myšleném, „Dobrý den, jak se dneska máte?“ nejprve zpražila pohledem a pak dala takovou čočku, že mi to chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. „No, jak se asi můžu mít, když jsem v práci a musím markovat všechno co si naložíte na pás?“ vykřikla na mě tak výhružně, až jsem se lekla, že mě bací chlebem.

Trvalo mi pár měsíců, než jsem si začala znovu zvykat na českou mentalitu. Čechy mám ráda, ale musím uznat, že lidé tu občas zapomínají se radovat (nebo to umí pekelně dobře skrývat) a že trochu té pozitivní nálady i v ulicích či obchodech by nebylo vůbec špatné.

Těšte se na rozhovory s názvem Jak se žije v…, doufám, že vám přinesou nejen zajímavé informace, ale také trochu toho humoru, kterého není nikdy dost.