Jak naplánovat návštěvu Velké čínské zdi aneb na co si dát pozor

Velmoc? Komunismus? Podhodnocování měny? Miliarda obyvatel?

To všechno k Číně neodmyslitelně patří, stejně jako Velká čínská zeď, která není ani tak velká, jak spíš dlouhá. Se všemi větvemi a odbočkami měří úctyhodných 21 196 km a 18 metrů (ačkoli některé části se nedochovaly). Myslím, že snad každý o ní někdy slyšel a vzhledem k tomu, že jsem se ocitla v Číně, považovala jsem za povinnost ji omrknout.

Jenže kam se vydat? Jak se vyhnout davům turistů?

Usnout a probudit se přímo na zdi

Vyjít na zrekonstruovanou zeď po zrekonstruovaných schodech a vyfotit se uprostřed davu turistů mě moc nelákalo. Chci vymyslet trek na dva dny a na zdi strávit noc, nejlépe ve stanu.

I v případě kvalitního připojení k internetu je těžké najít takové místo, natož když jste v Číně, kde je mnoho vyhledavačů a sociálních sítí blokováno. Díky šikovným aplikacím lze blokování Google vyhledavače obejít, ale blokování samotného internetu se obchází hůře.

Nakonec jsem našla, co jsem hledala. V průvodcích a na internetu jsem se dočetla o méně navštěvovaném úseku zdi v oblasti Simatai a Jinshanling. Dokonce se mezi těmito dvěma městy dá jít úchvatný, 10kilometrový trek. A tam by se třeba dalo přespat ve stanu, pomyslela jsem si.

Kdybych tenkrát věděla, že je tento trek již zakázán, neodmítla bych ubytování u Mr. Tšchena, který má domeček kousek od divoké části zdi, výborně vaří a v ledničce se mu chladí pivo.

První pokus nevyšel

První pokus o výjezd na zeď nevyšel kvůli vydařenému setkání s českou komunitkou v Pekingu, se kterou jsme se veselili až do rána. Druhý pokus byl již úspěšnější. Pokud bychom tedy neposlechli rady místních a po 30minutové jízdě pekingským metrem se neocitli na špatném autobusovém nádraží. Ranní přeprava metrem nepatří mezi uvolněné zážitky, ale zážitek nemusí být nutně pozitivní, že ano. A tak jsme se vydali na další, 45minutovou jízdu.

Nastoupit do busu číslo 980, směr Muyen, nebylo o moc jednodušší než dostat se na veřejné záchody a bez úhony to přežít. Všude davy Číňanů, agresivně se cpoucích kupředu. Odpozorovali jsme tedy taktiku ostatních, díky které jsme se dostali již do šestého autobusu.

Zlatá kolona na Nuseláku

Sobotní dopravní zácpy patří k Pekingu stejně jako lahodná pekingská kachna. Taky aby ne. V Pekingu oficiálně žije asi 21, 5 milionů obyvatel, tedy přibližně dvakrát tolik, co v celé České republice. A když se rozhodne, byť jen 10 % z nich, že si vyjedou na výlet, rázem to dělá více než 2 000 000 lidí na cestách. A tak z 90minutové cesty se snadno stane 500minutová.

Nikdy nevěř cizím lidem

Tuto frázi jsem od maminky slyšela tolikrát. A v Číně platí dvakrát tolik. V Muyenu nás vytáhli z busu jakýsi špinaví chlápci a ukazovali na jiný bus, který měl jet údajně dál do Simatai. Shodovalo se to s informacemi, které jsme se dočetli na internetu a tak jsme vystoupili. Samozřejmě, že když náš autobus odjel, oznámili nám, že nikam nejedou, ale že nás tam za 400 Y (cca 1400 Kč) klidně hodí.

Všude v Asii to je stejné.

Když nás na informacích a dalších místech ujistili, že do Simatai opravdu žádný autobus nejezdí, stopli jsme si dodávku a cestu usmlouvali za 110 Y. Čekalo nás ještě 70 km.

Dvojitá čára aneb předjížděj, co můžeš

Silniční pravidla se zde dodržují stejně jako skoro všude po Asii, tedy vůbec. Dvojitá čára patrně znamená, že předjíždět se musí. Všichni spoléhají na to, že se jim ten druhý vyhne, ale většinou se minou jen o pár centimetrů. Díky lepším silnicím se jezdí rychleji než v jiných částech Asie, a tak se člověk cítí o něco hůře.

Do Simatai jsme dojeli až v půl třetí. Zpočátku jsme byli ohromeni krásným, historickým městečkem, kolem kterého se vinula řeka. Když jsme ale přišli blíž, zjistili jsme, že jde o fake. V domečcích nikdo nebydlel a město bylo vystavěno teprve v posledních letech v rámci projektu “Building Socialist New Villages”. Neuvěřitelné! Trochu jsme zapomněli, že jsme v Číně, kde je možné všechno. Tedy i to, že během chvilky vznikne nové, středověké město.

Když jsme konečně došli ke vstupu, zamrazilo nás. Tohle že je méně navštěvované místo? Gigantická budova s přibližně 30 kasami a návštěvnické centrum minimálně pro tisíc lidí nám vyrazily dech.

Další šok přišel, když se mě holka za pultem zeptala, zdali mám rezervaci. Následující rozhovor proběhl asi takto:

Já: Co prosím? Rezervaci na zeď?

Paní: Ano, rezervaci na zeď. Musíte si ji udělat alespoň den předem.

Já:A nešlo by to i bez rezervace? Bohužel se k nám tato informace nedostala.

Paní: Pokud nemáte rezervaci, musíte si koupit vstupenku do městečka za 80 CNY. Vstupenka na zeď je za 50 CNY.

Já: A jak dlouho to tam pěšky trvá?

Paní: 30 minut městečkem, 40 minut pěšky do kopce. Nebo lanovkou.

Já: A lanovka je už v ceně?

Paní: Ne, stojí dalších 80 CNY.

Já: Do kolika hodin je zeď otevřená?

Paní: Ve čtyři se zavírá a už vás na ní nepustí.

Já: Víte, přijeli jsme sem kvůli tomu, že bychom chtěli přejít do Jinshinlangu.

Paní: To stejně nemůžete.

Já: Prosím?

Paní: Je to zakázané.

Já: Ale vždyť to ještě nedávno šlo.

Paní: Ano, ale teď to už nejde. Jde o různé regiony, a tak se to zakázalo. Můžete se jít podívat pouze od brány k bráně, kde stojí hlídky.

Já: Cože?

Paní: Ano, můžete si prohlédnout jen určitou část zdi, žádný hiking není možný.

Já: Aha, takže pokud se chci podívat na zeď, musím vám zaplatit 210 CNY a hned teď vyběhnout, abych si stihla udělat alespoň tři fotky?

Paní: Ano.

Byla jsem vzteky bez sebe. Pryč odsud. Jaký plán B nás napadnul a jak to všechno dopadlo se můžete dočíst ve článku Jak jsme kempovali na Velké čínské zdi v oblasti Gubeikou