VIDEO: Děla, ranění a munice. První světová válka na železnici zuří na Prima PLAY

První světová válka byla válkou železnic. Desetitisíce vojáků, miliony nábojů pro smrtící děla a nezměrné množství dalších zásob musely být včas a podle potřeb armád dopraveny do první linie. Desítky lazaretních vlaků pak musely zvládnout nápor raněných, jejichž počet i povaha zranění překonávaly všechny dosavadní válečné zkušenosti. Bývalý britský poslanec a novinář Michael Portillo v dokumentu Železnice první světové války na Prima PLAY pátrá po lidech, artefaktech a okolnostech první železniční války.

Nestavte pevnosti, ale koleje

Už Helmuth von Moltke starší, který byl v 19. století po 30 let náčelníkem štábu pruské armády, tvrdil, že pokud chce někdo vyhrát válku, nemá stavět pevnosti, ale železnice. Jedním z dokladů toho, že Němci legendárnímu stratégovi naslouchali, je železniční nádraží v tehdy německých Métách (dnes je město součástí Francie).

Od roku 1908 bylo nepřehlédnutelnou připomínkou německé síly a dílem vyznačujícím se smrtící praktičností. Nádraží připomíná napůl kostel a napůl palác a jeho věž s hodinami navrhl sám císař Vilém II. Díky 11 nástupištím dokázalo odbavit 60–80 armádních vlaků denně, přičemž nastupování vojáků i nakládání materiálu mohlo díky různě vysokým nástupištím probíhat současně.

Od počátku se počítalo s tím, že právě toto nádraží bude mít klíčovou strategickou funkci v případě války. Jedna z hlavních tratí vede z Mét na sever do Lucemburska a právě v tomto malém neutrálním státě začali Němci na začátku první světové války v srpnu 1914 uskutečňovat plán železničního útoku vypracovaný Alfredem von Schlieffenem, von Moltkeho nástupcem ve funkci náčelníka generálního štábu.

Belgie ničí své železnice

Von Schlieffenův plán řešil noční můru německých stratégů, a to hrozbu boje na dvou frontách současně – na východě proti Rusku a na západě proti Francii. Principem plánu bylo hned na začátku války porušit neutralitu Lucemburska a Belgie a využít železniční sítě těchto zemí k rychlému přesunu armád do nitra Francie a jediným mohutným úderem ji porazit. Pak by se Němci obrátili proti Rusku.

Hindenburgova linie (Němci ji nazývali Siegfriedovou linií) byla německou hlavní obrannou linií na západní frontě. Táhla se od severního pobřeží Francie až k belgické hranici poblíž Verdunu a tvořilo ji pásmo betonových pevnůstek, zátarasů a ostnatého drátu.

Němci byli na železnicích absolutně závislí, měli v úmyslu přepravit přes Lucembursko celou armádu. Po některých tratích měly jezdit vojenské transporty každých 10 minut. Podobné to mělo být i v Belgii. Když ale Němci 2. srpna 1914 žádali o volný průjezd, vzkázal jim belgický král Albert, že Belgie není žádná dálnice, a nařídil zničit železniční tunely a viadukty. Železničáři vykolejovali vlaky, ničili výhybky, vypouštěli vodu z lokomotiv... Tyto akce Němce zdržely v některých částech Belgie i na několik týdnů. Ne všude se ale záškodnické akce podařily a Němci se nakonec Belgií protlačili.

Britové jdou do boje

V Británii v létě 1914 válku očekávala jen hrstka lidí. Britská armáda byla malá, ale profesionální, a kdyby se jejích 80 tisíc vojáků dostalo rychle na kontinent, mohlo by výrazně ovlivnit průběh války. Vše bylo opět otázkou železnic, které musely nejdříve desetitisíce vojáků dopravit do Southamptonu, kde se měla armáda nalodit.

Šlo o ohromující logistickou operaci – jen 18. srpna prošlo přístavem přes 20 tisíc vojáků, více než 1200 koní, 210 jízdních kol, asi 20 motorových a 600 dalších vozidel. Denně přijíždělo 90 vlaků. Do 26. srpna, tedy do tří týdnů od vyhlášení války, byla díky železnicím Británie schopna odeslat do Francie bezmála 66 tisíc mužů.

Kdo přiveze granáty?

První světová válka byla mimo jiné válkou děl. Odhaduje se, že až 80 procent všech bojových ztrát měla na svědomí dělostřelecká palba. Tisíce děl na obou stranách fronty usazených v trvalých bateriích po celé měsíce chrlily granát za granátem. Miliony granátů se musely nejen vyrobit, ale především dopravit na místo určení.

Už v roce 1915 došlo na britské straně fronty k muniční krizi. Zatímco britská děla vypálila z každé hlavně jen 4krát za den, Němci vystřelili 180krát. Na příkaz britské vlády se železniční společnosti přeorientovaly z výroby lokomotiv na výrobu munice. V dílnách podél tratí začaly zejména ženy kompletovat dělostřelecké granáty, které vlaky v pravidelném režimu svážely do přístavů.

Změna se rychle projevila. Během bitvy o belgické město Mesen v červnu 1917 už vystříleli Britové 140 000 tun munice, tedy asi jednu tunu za každé dvě nebo tři sekundy. K překonání tohoto čísla došlo 22. září 1918, kdy britská děla vypálila na Hindenburgovu linii během 24 hodin bezmála milion střel.

Dostaňte mě odtud – lazaretní vlaky vyjíždějí

V době krvavých bojů zákopové války v západní Evropě sehrály významnou roli železniční lazaretní vlaky. Standardní vlak měl pojmout 400 raněných a 39 zdravotníků. Vlak vyráběl vlastní elektřinu a všechny vozy byly vyhřívané parou. Ve vlacích byly bíle povlečené postele a květiny a personál měl k dispozici i vanu s teplou vodou.

Situace na frontě se ale od plánů v zázemí značně lišila. Vlaky musely přepravit i přes 800 zraněných vojáků. Děla, automatické zbraně, ostnatý drát a bojové plyny způsobovaly nová a hrůzná zranění provázená infekcemi. Ve vozech se šířil zápach ze zanícených ran, mnozí ranění před tím leželi i několik dnů v kráterech po výbuších. Většina lidí navíc tehdy kouřila. Antibiotika neexistovala a práce zdravotníků spočívala v obvazování ran a zmírňování bolestí a vysokých teplot. Celkem 49 nemocničních vlaků přepravilo do konce války během 8000 cest na 2,6 milionu zraněných vojáků.

První a druhou část dokumentu Železnice první světové války sledujte na Prima PLAY.

(mih)