Ženy a děti první: Slavné pravidlo je ve skutečnosti pouhý mýtus

Kdo má přednost při záchraně z potápějící se lodi? Romantické mýty o tragédii Titanicu známe všichni, pravda je však poněkud komplikovanější – a především trudnější. Představa, že se hrdinní námořníci i běžní cestovatelé tváří v tvář smrti zachovají galantně a dají přednost něžnému pohlaví před záchranou vlastních životů, je totiž skutečně bláhová.

Střízlivý pohled na historii

Ekonomové Mikael Elinder a Oscar Erixon ze švédské Univerzity v Uppsale vydali v roce 2012 výzkum, který se zabýval historií námořních katastrof a lidským chováním při těchto extrémních situacích. Publikace právě v roce 2012 není náhodná, tehdy se totiž připomínalo stoleté výročí od potopení Titanicu, nejznámější námořní katastrofy a zároveň slavné připomínky rytířských hodnot, jelikož právě tam údajně dávali muži přednost ženám a dětem při obsazení nedostatečného množství záchranných člunů.

Slogan „ženy a děti první“ zřejmě jako první použil novinář J. H. Buckingham, jenž byl v roce 1840 na palubě potápějící se lodi a slyšel tuto větu od nějakého člena posádky. Svůj příběh následně prodal několika novinám a slogan se zpopularizoval. Přesto nikdy nebyl součástí námořního práva či kodexu, nejedná se tedy o jakkoliv vymahatelné pravidlo.

Elinder a Erixon od těchto mýtů odhlédli a jednoduše stopovali palubní seznamy pasažérů u 18 nejslavnějších námořních katastrof. Nejstarší z nich bylo potopení fregaty HMS Birkenhead v roce 1852, poslední zaznamenanou pak havárie motorové lodi Bulgarija roku 2011. Celkem se na palubách lodí nacházelo 15 000 osob, z nichž přežilo 18 procent žen a 35 procent mužů; šance mužů na přežití námořní katastrofy byla tedy v podstatě dvojnásobná. Ve třech případech se dokonce nezachránila jediná žena: Například při havárii zaoceánské lodi Valencia v roce 1906 se z více než 150členného osazenstva zachránilo 37 mužů, ale tragédii nepřežila jediná žena či dítě.

Každý sám za sebe

A jak to bylo se zmiňovaným Titanicem? Ten skutečně představuje jednu z mála výjimek. Z bezmála 1 500 osob na palubě přežilo 73 procent žen a 50 procent dětí, zato z mužů se zachránila pouze pětina. Příčinou však nebyla galantnost, nýbrž neortodoxní chování lodního kapitána Edwarda Smithe. Ten totiž vyhrožoval mužům zastřelením, pokud neustoupí a nenechají ženy a děti nastoupit do záchranných člunů.

Postava kapitána je přitom obecně důležitá, což ukazuje i fakt, že pouze v pěti případech z 18 popsaných tragédií nařídil kapitán upřednostnit při záchranných operacích ženy a děti. Za zmínku stojí i fakt, že kapitán a lodní posádka mají o 19 procent vyšší šanci na záchranu nežli běžní cestující. „Naše zjištění ukazují, že chování v situacích mezi životem a smrtí lze nejlépe vyjádřit větou ‚každý sám za sebe‘,“ shrnuli autoři výsledky své práce. Spoléhat se na ušlechtilé ideály tedy ve vyhrocených situacích nemusí být úplně rozumné…