Závislost na sexu bude konečně nemoc. Jak se pozná?

Se závislostí na sexu si lékaři i psychologové dlouhodobě lámou hlavy. Jak to s ní vlastně je? Jedná se skutečně o nemoc? A pokud ano, je spíše psychického, či fyzického rázu? Doposud byla klinicky popisovaná především hypersexualita, tedy nadměrná potřeba sexuálních aktivit. V případě žen se jedná o nymfomanii, tento pojem jste nejspíš slyšeli. Pokud touto poruchou trpí muž, nazýváme ji satyriázou. Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) ji řadí mezi kompulzivní chování, to se však má změnit.

Nejednoznačná definice

Odborníci ze Světové zdravotnické organizace (WHO) však spekulují nad tím, že se možná jedná o závislost. Prozatím ne na stejné úrovni jako v případě alkoholu, drog či gamblingu, ale pochybnosti jsou zřejmě na místě. Bohužel aktuálně nemáme dostatek vědeckých důkazů o tom, jak vlastně sexuální nutkání vzniká a jaké jsou jeho přesné projevy. WHO proto plánuje podporovat výzkum a až za několik let vyjde nová verze uznávané klasifikace (podle níž probíhá diagnostika ve spoustě zemí včetně České republiky), bude snad jasnější, kam hypersexualitu zařadit. A také jak k ní přistupovat. Zatím se totiž zdá, že by mohla patřit mezi psychické poruchy, což zejména ve Spojených státech vyvolalo vlnu kontroverze.

Sex jako závislost?

Jak se podle nového přístupu porucha vlastně projevuje? Nejde ani tak o počet sexuálních partnerů či frekvenci styků, spíše o to, že u takto nemocného člověka je sex zcela v centru pozornosti, což vede k zanedbávání zdraví, hygieny, vztahů a dalších běžných složek života. Roli samozřejmě hraje i doba, po kterou dochází k vykazování těchto příznaků – v aktuálním znění by se mělo jednat minimálně o šest měsíců.

Nedávno jsme i my psali o závislosti na hrách, kterou WHO také zařadila na seznam. V případě her i sexu se jedná o značně kontroverzní rozhodnutí. Kupříkladu americký manuál pro diagnózu psychických onemocnění s názvem DSM ve své zatím poslední verzi z roku 2013 sexuální nutkání jako samostatnou nemoc nezahrnul. Sexuální chování či přímo závislost totiž nezahrnuje žádnou látku, k jejíž přílišné konzumaci by docházelo; do značné míry se tak standardnímu pojetí závislostí vymyká. A to navzdory tomu, že některé výzkumy naznačily možné změny ve fungování mozku stejného typu jako v případě klasických závislostí. Zjevně tedy bude potřeba většího množství nezávislých výzkumů, které jasněji ukážou podstatu tohoto problému. Přehnaní náruživci se však zatím mohou radovat alespoň z toho, že po letech přehlížení jejich starostem konečně začíná být věnována náležitá pozornost.

Text: MS