Co bude s naší soustavou po zániku Slunce? Ze Země nejspíš zbyde jen oharek kovového jádra

Stáří planety Země se odhaduje na 4,5 miliardy let, přitom jen zlomek této doby ji obývá současný typ člověka. Přesněji vyjádřeno, odhadované stáří Homo sapiens sapiens, přibližně 100 000 let, je pouhými dvěma tisícinami promile celkového stáří Země, takže na časové ose načrtnuté na běžný papír byste toto období ani nevystihli, a to pravděpodobně kvůli tloušťce vaší tužky.

Všechno jednou skončí

Značný nepoměr ve vnímání toku času i vzdáleností je ovšem doménou pro celý vesmír – a při popisování některých událostí či pohybů těles lidská představivost přestává stačit. Přesto jsou ale vědci schopní na základě mnohaletého pozorování poměrně dobře odhadnout, co se v nadcházejících milionech (či spíše miliardách) let stane a není se čemu divit, že se ve svých prognózách často zabývají osudem naší planetární soustavy. Tu přímo ovlivní chování Slunce, jehož zásoby vodíku jednoho dne dojdou a hvězda se začne rozpadat. Co to ale bude znamenat pro Zemi a okolní planety? A je vůbec možné, aby soustava přežila a mohl v ní pokračovat život?

Podobně jako u ostatních vesmírných procesů i pohled na umírající Slunce by měl být pohledem z opravdu velké vzdálenosti nádherný. Zblízka to ale bude pořádný kolotoč, při kterém naše nejbližší hvězda bude zprvu dělat přesný opak toho, co si pod pojmy rozpadat a umírat zřejmě představujete. Astronomové totiž odhadují, že se Slunce přibližně za 1,1 miliardy let začne zvětšovat, a to ze současného průměru 1,4 milionů kilometrů až na dvousetnásobek.

Když se zásoby vodíku ztenčí

Během této doby totiž začne hvězdě docházet palivo v podobě vodíku, mírně se smrští, což ale vyvolá zvýšení teploty v centru a to pro změnu zažehne další termonukleární reakce. Při nich už se ale bude vedle vodíku spalovat i helium, což povede k prudkému rozpínání Slunce, které postupně pohltí Merkur, Venuši a pravděpodobně i Zemi.

Odborníci se na osudu naší planety zatím neshodují – podle jedné z teorií by vlivem ztráty hmotnosti Slunce mohlo dojít k uvolnění gravitačních sil a Zemi by oddálení od (v tu chvíli již příslovečného) červeného obra mohlo zachránit. Otázkou však je, jestli o takovou záchranu naše planeta vůbec stojí, protože tou dobou už nebude mít atmosféru, moře se vypaří, život už na ní nebude možný a s největší pravděpodobností půjde pouze o oharek kovového jádra. Na každý pád tím ale zánik Slunce neskončí a po několik miliard let trvajícím období rozpínání dojde na postupné smršťování.

Přibližně za 12,4 miliard let by pak Slunce mělo mít podobu bílého trpaslíka, kdy hvězda doslova odhodí své vnější vrstvy, čímž vznikne působivá planetární mlhovina. Onen bílý trpaslík pak nebude větší než Země, ale jeho hustota překoná asi milionkrát současnou hustotu Slunce. Chladnoucí zanikající hvězda navíc ve svém okolí teoreticky snese další planety, což dokazuje plynný obr WD J0914+1914, který objevil tým astronomů z University of Warwick v roce 2019. Ten se totiž pohybuje v těsné blízkosti umírající hvězdy – asi 0,07 AU – a dává tak z našich planet největší šanci na přežití Jupiteru.

Těžko ovšem soudit, jestli může tento stav, odhadem trvající jen několik milionů let, vůbec někomu v naší soustavě prospět…