Vyslovení důvěry a nedůvěry vládě nefunguje na stejném principu. V čem je zásadní rozdíl?

Politická situace v České republice je v současnosti velmi napjatá a opoziční strany se právě teď opět snaží o vyslovení nedůvěry vládě. Nejedná se přitom o první pokus, v tomto volebním období proběhly podobné snahy již dvakrát.

Větší vyloučení omylu

Aby bylo přítomným okamžitě jasné, co si kdo myslí, musí se během hlasování o nedůvěře vládě každý z poslanců postavit a jasně prohlásit zda je „pro návrh“ (vyslovení nedůvěry) nebo „proti návrhu“. Poslanci jsou si vědomi i toho, že je snímají kamery a jsou vidět v televizním vysílání. Nedochází tedy k možným omylům, kdy poslanec znevěrohodní hlasování tím, že zmáčnul špatné tlačítko na hlasovacím zařízení. Jak ukázal poslanec Daniel Korte v roce 2011, své stanovisko můžete i zazpívat.

Základním rozdílem je počet hlasujících

Základním rozdílem mezi vyslovením důvěry a vyslovením nedůvěry je v počtu hlasujících poslanců. Pro úspěšné hlasování o nedůvěře vládě je nutné, aby nadpoloviční většina všech poslanců (absolutní většina) vyslovila svůj souhlas. Vzhledem k tomu, že český parlament má 200 poslanců, je pro vyslovení nedůvěry potřeba získat 101 hlasů.

Proto je často uplatňovanou strategií „bojkotování hlasování“, kdy lze prostě odejít ze sálu, čímž se poslanec stane nepřítomným. V případě úspěšného hlasování je vláda nucena podat demisi. „Návrh na vyslovení nedůvěry vládě musí být podán písemně nejméně padesáti poslanci a musí v něm být uvedena osoba, která má být jmenována předsedou vlády,“ píše se v zákoně 90/1995 Sb.

Tentýž zákon jasně říká, že „k přijetí usnesení o vyslovení důvěry vládě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců“. V takovém případě by strategie „odejití ze sálu“ nefungovala, protože by se sice zmenšil počet hlasujících, ale stále by se nadpoloviční většina počítala z těch, kteří v sále sněmovny zůstali.

Kdy vláda žádá o důvěru?

Zatímco vyslovení nedůvěry se objevuje v různých krizových situacích, o důvěru musí požádat každá vláda poté, co je po volbách sestavena. Takovéto povinné hlasování je běžnou záležitostí. Fakultativní, tedy nepovinné hlasování o důvěře vlády může vláda vyvolat například pro posílení vlastní legitimity.