Vpád islámu do Evropy přeceňujeme, říká český historik. V čem a proč?

Z vlastního života, chyb a zkušeností se poučit patrně můžeme. Ale pomůže například politikům znalost evropských dějin? Můžeme se tak vyvarovat osudových chyb? Umíme lépe předvídat, co nás čeká?

Martina Kociánová si do pořadu Kupředu do minulosti pozvala profesora Martina Kováře z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a prorektora UK.

Martina: My jsme posledně vyjmenovávali nejrůznější aspekty, které Evropu v průběhu staletí měnily a ovlivňovaly. Podívejme se teď na to, jak Evropu proměňovalo náboženství.

Martin Kovář: Evropa má mimo jakoukoliv pochybnost křesťanský základ, který jde s námi od raného středověku, od konce římské epochy doteď. Není to úplně jednoduché, protože 16. století přineslo rozkol v katolické církvi, přineslo protestantismus.

Takové 16., 17. století jsou (mimo jiné) století brutálních náboženských válek. Ve Francii o tom věděli své. Válčilo se prakticky po celou druhou polovinu 16. století. A před nástupem Jindřicha IV. Navarrského na trůn, byla země naprosto zdevastovaná, vyčerpaná a vyřízená.

Třicetiletá válka je vyvrcholením náboženských konfliktů, i když to také byla válka, kde hrála významnou roli reálná politika. Koneckonců v její druhé fázi byli hlavními spojenci protestantské Švédsko a katolická Francie. Ale počátek evropského raného novověku, je s náboženskými válkami jistým způsobem spjatý velmi výrazně.

Martina: Lidem se vybaví situace, kdy byli Turci již u Vídně nebo na Nových Zámcích. Když se podíváme na dnešní vztah s islámem, je to, co zažíváme v současné době jenom vlastně další kolo dávného konfliktu, který Evropa vede už více než tisíc let, počínaje Karlem Martelem?

Martin Kovář: Já si to nemyslím. My máme tendenci tohle zastavení arabského vpádu do Evropy dramatizovat a přeceňovat. Z pohledu Evropy, Franské říše to tak možná vypadalo, ale nezapomínejme, že z pohledu arabské expanze to byla lapálie. Relativně bezvýznamná potyčka na periferii, o které v centru sotva něco věděli a docela určitě jí nepřikládali důležitost.

Martina: Myslíte si, že skutečně, kdyby tehdy v roce 732 v bitvě u Poitiers Karel Martel nezastavil ten osmanský vpád, tak že by Evropa nevypadala dnes trošku jinak?

Martin Kovář: Určitě ne. Arabská expanze byla na hraně svých možností, a kdyby to nebylo v roce 732 u Poitiers, bylo by to v roce 760 někde jinde nebo v roce 810 někde jinde. Vy jste zmínila Vídeň. To je ostatně podobný příběh jako Vídeň na konci 17. století.

Martina: I to považujete za historickou lapálii?

Martin Kovář: Z pohledu těch, kteří se dívali na vojsko Kara Mustafy před Vídní, tak to určitě jako lapálii nevnímali. Ale Osmanská říše byla na přelomu 17. a 18. století v zenitu své moci, dokonce možná už za zenitem.

To znamená postupný úpadek, vyklizení pozic, ekonomický regres a nakonec se stane obětí hry velmocí, hříčkou v rukou velmocí Británie, Francie. To je ta výhoda a nevýhoda pohledu historika počátku 21. století.

V dobovém kontextu by pád Vídně byla významná událost, která by poznamenala dějiny střední a jihovýchodní Evropy, ale pokud jde o tu makrohistorii, o delší období, myslím, že za 100 let poté, na konci 18. a na počátku 19. století, by vypadala situace stejně, jako kdyby Vídeň nepadla.

Martina: Jak se daří historikovi ten makropohled, když popisuje situaci, které je ale právě teď součástí? Myslíte si, že se historie opakuje? Ať už to bylo Poitiers, ať už to byla Vídeň, ať už to byly další jiné lokální větší či menší konflikty.

Martin Kovář: Myslím, že končí, ať chceme nebo nechceme, éra klidu, míru a takřka nepřerušované prosperity, kterou jsme žili 70 let. To už není ani pro tu makrohistorii úplně krátká doba.

Historik by si měl udržet nadhled nad tím, aby nepřeceňoval každodenní události, kterým média přikládají velkou důležitost.

Atentát v Paříži je tragédie a katastrofa pro konkrétní lidi, jejich příbuzné, pro jejich přátele. Média z toho udělají velké téma, ale z hlediska velkých dějin a teď s veškerým respektem k obětem a těm, kteří to cítí jako osudovou záležitost, je to, promiňte, banalita.

Martina: V čem se vlastně v současné době mohu z historie poučit?

Martin Kovář: Představa, že se můžeme poučit z historie, je iluze. Nemůžeme.

Martina: Ve škole mi lhali.

Martin Kovář: Lhali. Historie není žádná matka moudrosti, ani učitelka života, pravdy vůbec ne. Lidstvo je nepoučitelné a popravdě řečeno, ani to nejde. Respektive to poučení, které bychom si měli vzít je jednoduché: všechny scénáře jsou nedopsané.

V jaké válce se nachází Česká republika? Proč nemůže Evropa zůstat v podobě, jak ji známe? Má Evropa společnou obrannou politiku? Bojuje Rusko v Sýrii proti teroristům, nebo hájí své vlastní zájmy? Jaké jsou alternativy v případě rozpadu EU? Proč by se neměla zpřetrhat pouta mezi Evropou a USA? Přečtěte si celý rozhovor: