Víme, jak vypadá nástupce létajícího hrocha. Seznamte se s ruským vrtulníkem Mi-38

Ruský letecký průmysl v oblasti vrtulníkové techniky posledních desetiletí stagnuje. Nové typy se teprve nyní začínají rodit v počítačích projektantů, ovšem základem produkce ruských vrtulníkových firem jsou stále stroje, které mají kořeny v 60. a 70. letech.

Co se týče počtů vyrobených ruských vrtulníků, tak prim stále hrají stroje Mi-8, jejich exportní verze Mi-17 a bitevní Mi-24. Přitom jde o vrtulníky, které vznikly v 60. letech. V 80. letech se začaly rodit bitevní typy Mi-28 a Ka-50/52 jako nástupci Mi-24, které teprve nyní ruské letectvo zavádí ve větší míře do výzbroje a konečně se také dočkaly exportních úspěchů. Málo se ale ví, že už mnoho let existuje i nástupce Mi-8/17, který nese označení Mi-38. Po letech čekání, nadějí a zklamání se i on dočkal a půjde do sériové výroby.

V květnu tohoto roku na výstavě Heli Russia 2016 totiž společnost Russian Helicopters, která zastřešuje všechny výrobce vrtulníků v Rusku, oznámila, že se ruské ministerstvo obrany stane prvním zákazníkem pro typ Mi-38, který postupně nahradí flotilu Mi-8. Ruské ozbrojené síly měly vedle nedostatku finančních prostředků na nákup nástupce Mi-8 i výhrady k jeho konstrukci. Mi-38 totiž vznikal za účasti západních firem, a obsahoval tak i západní komponenty, což bylo pro ministerstvo nepřijatelné. Výrobce z Kazaně však připravil čistě ruskou verzi Mi-38 a vyvine i nové modifikace na základě požadavků letectva i armády. Může to být po dlouhém čekání začátek expanze Mi-38. Vždyť jeho předchůdců Mi-8 i exportních Mi-17 bylo vyrobeno na 15 tisíc. Dosud však existují jen čtyři prototypy Mi-38.¨

Z modernizace se zrodil nový stroj

První prototyp Mi-8 se do vzduchu vznesl v roce 1961 a sériová výroba se rozběhla o čtyři roky později. V kódu NATO tento sovětský stroj dostal kód Hip. Snad pro podobnost onoho kódu se slovem Hippo se mezi českými vrtulníkáři začalo Mi-8/17 říkat hroch. Koneckonců i tvary vrtulníku a jeho schopnosti přezdívce odpovídají. V úplně první fázi úvah o nástupci Mi-8 měl být stroj od roku 1983 známý jako Mi-38 jen výraznou modernizací prvně zmiňovaného. A navíc Mi-38 byl zamýšlen jako civilní typ, protože iniciátorem jeho vzniku byla letecká společnost Aeroflot, která už na začátku 80. let shledávala Mi-8 jako zastaralý. Konstrukční kancelář OKB M. L. Mila dostala zadání na konstrukci nového vrtulníku v roce 1981. Postupem času se z pouhé modernizace vyvinul zcela nový vrtulník, o který začala projevovat zájem i sovětská armáda.

Jenže Mi-38 měly čekat vývojové peripetie a potíže plynoucí z rozpadu SSSR. Protože Milova konstrukční kancelář nedisponovala dostatečnými vývojovými kapacitami, přestěhoval se projekt Mi-38 do Kazaňského výrobního závodu. V roce 1991 přišel rozpad Sovětského svazu a stát přestal vývoj Mi-38 subvencovat. Ruské firmy zapojené do projektu Mi-38 se proto v roce 1992 obrátily na společnost Eurocopter a nabídly spolupráci na dokončení vrtulníku. O dva roky později vzniklo konsorcium Euromil, v rámci něhož měl Eurocopter do vrtulníku integrovat moderní avioniku, vyprojektovat interiér, zajistit zástavbu západních motorů a starat se o prodej na západních trzích.

Spolupráce východ – západ zkrachovala

Ruské firmy dál vyvíjely i ruskou verzi Mi-38, ovšem západní i východní varianta měly mnoho společného. To se ukázalo jako zásadní problém, protože koncem 90. let ruské ozbrojené síly začaly vyžadovat co nejmenší podíl zahraničních komponentů u strojů zaváděných do výzbroje. Na západě o Mi-38 nebyl příliš zájem, ruští provozovatelé zase neměli finanční prostředky na výměnu starých Mi-8 za nové stroje. Konsorcium Euromil se tedy v roce 2003 rozpadlo, protože nebyly vyhlídky na uplatnění stroje na civilních trzích. Paradoxně to ale znamenalo, že ruské ministerstvo obrany začalo na dokončení Mi-38 finančně přispívat.

Konečně do výroby

První prototyp Mi-38 vzlétl právě na konci roku 2003, tedy těsně po odstoupení Eurocopteru z projektu, a byl navíc vybaven kanadskými motory Pratt & Whitney PW127H a západní avionikou. Jenže těžkosti pro Mi-38 a Kazaňský výrobní závod i Milovu konstrukční kancelář neskončily. Ministerstvo obrany sice poskytovalo nějaké finance na vývoj Mi-38, ale zcela chyběla koncepce modernizace vrtulníkového letectva, navíc peníze plynuly především do jiných modernizačních akvizic armády. Koncem minulého desetiletí také padlo rozhodnutí nakoupit pro ruskou armádu nově vyrobené modernizované verze Mi-8 a na Mi-38 se opět nedostalo. Ostatně i zahraniční zákazníci mají o Mi-8/17 stále zájem, takže Mi-38 se dostal do role nechtěné popelky.

V Kazani mezi tím vyměnili u prvního prototypu kanadské motory Pratt & Whitney za domácí typ Klimov TV7-117V, které dostal i třetí a čtvrtý prototyp. Vrtulník opatřený ruskými motory se začal označovat jako Mi-38-2 a poprvé byl představen v roce 2011. Druhý prototyp, kterému zůstaly kanadské motory, a jež poprvé vzlétl v roce 2010, je nyní znám jako Mi-38-1. Připravovaná čistě vojenská verze pro ruskou armádu ponese kód Mi-38-3. Ta by měla být dokončena příští rok. Podle plánu během roku 2020 typ Mi-38 ve výrobě zcela nahradí Mi-8 a všechny jeho verze.

Mi-38 má trup vyroben výhradně z kompozitních materiálů, což přineslo úsporu na hmotnosti i zvýšilo pevnost. Prázdný stroj váží 8,3 t a jeho maximální vzletová hmotnost činí až dvojnásobek. S kanadskými motory P&W nebo ruskými Klimov tak Mi-38 vykazuje mnohem vyšší výkony i schopnosti než Mi-8, a to i vůči jeho nejnovějším modifikacím. Do kabiny se vejde až 36 pasažérů (oproti 24 u Mi-8) nebo 16 nosítek či 5 tun nákladu (Mi-8 pouze 4 tuny). V podvěsu dokáže Mi-38 přenášet náklad o váze 7 tun, Mi-8 zvládal jen 4 tuny, Mi-38 dosahuje také vyšších rychlostí, a to až 300 km/h. Není tedy vůbec překvapující, že ve své kategorii překonal hned pět výkonnostních světových rekordů.

Text: DP