Velryby a delfíni truchlí za své mrtvé, potvrdili vědci!

Čím více toho víme o zvířecí říši, tím více se mění naše dosavadní pojetí evolučně "méně vyspělých" zástupců fauny. V posledních letech tak například vzrůstá počet důkazů toho, že zvířata vnímají koncept smrti, minimálně skrze negativní emoce spojené se smrti ostatních - vědci totiž pozorují stále více zástupců různých druhů, jak truchlí za své mrtvé. Zástupce suchozemské říše nyní rozšiřuje také potvrzení, že tento typ chování praktikuje také oceánský život.

Sedmero smutných savců

Nejnovější studie publikovaná v Journal of Mammalogy z italské University of Milano-Bicocca takto identifikovala hned sedm různých typů vodních savců. Studie pozorovala zástupce čtyř několika typů delfínů (Tursiops aduncus, Sousa sahulensis, Grampus griseus, Stenella longirostris) včetně rozšířeného delfína dlouholebého, jejich příbuzného kulohlavce (Globicephala macrorhynchus), ale také kosatky (Orcinus orca) a vorvaně (Physeter macrocephalus).

Truchlení samo o sobě je svého druhu náročná a riskantní akce - míněno ve zvířecím světě. Čas, který mu jedinec obětuje, by mohl využít například hledáním potravy, pářením nebo sociálním životem zajišťujícím vyšší bezpečí. Právě "iracionalita" osamoceného chování různých zástupců zvířecích druhů vede vědce k vyvození závěru, že nemůže jít o nic jiného než o tryznu.

Celkově došlo dle studie v moři na pozorování 14 událostí naznačujících truchlení. Způsoby, jakým však odlišné druhy oplakávaly své mrtvé, se lišily. Vědci v Rudém moři například pozorovali jeden z typů delfína, jak vleče na své ploutvi vodami menšího mrtvého druha. Podle stupně rozkladu přitom bylo zjevné, že na jeho smrt došlo již před delší dobou. Podobně se chovala i samice kosatky, jež přenášela v tlamě své uhynulé novorozeně. Nesnažila se jej přitom pokousat či pozřít, naopak dlouhodobě uchovávala plod v "bezpečí" před vnějším prostředím.

Nečekaná hloubka zvířecích citů

Po čase se o zvířecí emoce zřejmě obrousí a nechali tak těla svých zesnulých oceánu. Krom péče o jednotlivců těla však vědci pozorovali u skupinové chování, když se ploutve většího počtu mořských savců rituálně dotýkaly mrtvého těla člena jejich skupiny, popřípadě kolem jeho těla plavali v kruhové formaci.

Ačkoliv byli delfíni podezírání z truchlení, doposud chybělo větší kvantum důkazů. Nyní se tak připojují k suchozemským druhům. Již delší dobu se například ví o truchlení u slonů, kteří vrátili ostatky mrtvého člena své smečky na místo jeho skonu poté, co vědci jeho tělo převezli jinam. Sloni, ale i šimpanzi nebo žirafy se podobně jako delfíni rituálně věnují mrtvým ostatkům jak separátně, tak i skupinově.

Truchlení však není vlastní jenom savcům, ale i ptákům. Například sojky západní byly nedávno podobně pozorovány při "uspořádání rituálního pohřbu" podobně jako v jiných příkladech výše. Vědci přitom situaci zinscenovali v kontrolovaném prostředí - poblíž mrtvých sojek byly přítomné i kusy dřívek anebo vycpané sovy. Nejenže ptáky při pozorování mrtvých těl dřeva vůbec nezajímala, ale navíc si dali dvě a dvě dohromady a obzvláště hystericky reagovali na siluetu sov poblíž mrtvol. Někteří proto spekulují, že truchlení se mohlo jako vyvinout jako evoluční výhoda zajišťující silnější zapamatování si nebezpečné situace - právě skrze negativní emoci spojenou se smrtí bližního.

Ladislav Loukota