Vede moderní výchova ke vzniku psychopatů a narušených osobností? Odpovídá český psychopatolog!
Co bude z dnešních dětí, až dospějí?
Všichni ve škole už to mají, já jediný/á ne! Musíš se trochu víc snažit, abys udělal/a dobrou kariéru. Pokud vás tyto věty obklopují a zároveň štvou a nevíte, jak ze začarovaného kruhu společenského tlaku ven, odpoví vám psychopatolog Andrej Drbohlav.
Toho si do pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 už podruhé pozvala Martina Kociánová a povídala si s ním i mimo jiné o velmi rozšířených dětských poruchách ADHD a lehké mozkové dysfunkci.
Martina: Když jste psal knihu Psychologie masových vrahů, tak jste zpracovával také případy dětských násilníků třeba ve Spojených státech. Řekněte mi ale, kde se tedy vzala tato generace agresivnějších typů dětí, když v Americe neprošly revolučním kvasem, neprošly změnou ekonomického a politického systému (téma z předešlého dílu). Jak to, že jejich rodiče udělali ve výchově pravděpodobně stejné omyly, jako my v Evropě?
Andrej Drbohlav: Spojené státy Americké mají přibližně 300 masových útoků na školách za rok. Za posledních pět let jejich počet stoupl o 300 %. V pozadí těchto jedinců stojí velmi často paranoidní porucha osobnosti nebo případně paranoidní schizofrenie.
Ale v popředí je celá řada jiných psychopatologických fenoménů, z nichž nejčastější je hluboký pocit méněcennosti anebo hluboký pocit nadřazenosti. A to jsou přesně patologické důsledky výchovy, ohromných a silných očekávání ve vztahu k dětské individualitě.
Z některých těch dětí vyrostou právě ti sebejistí, nadřazení a neohrozitelní jedinci, a někteří prostě v těch silných očekávání svých rodičů selžou. Jsou nesebejistí, jsou velmi slabí, nedůvěřují si.
V obou případech se pak dlouhodobá frustrace, neuspokojení a dlouhodobý stres setká s nutkavou a velmi silnou potřebu pomstít se společnosti.
Když se podíváte dál na strukturu těch útočníků, tak zjistíte, že v Americe přibližně třetina masových útočníků pochází z armádních kruhů. Jsou to většinou navrátilci z různých zahraničních misí, do kterých odcházeli s určitým očekáváním, že tam třeba i Amerika vstupuje s dobrým úmyslem, a tam poznali, že realita v regionu je skutečně úplně jiná, bolestná. Přináší si velmi často neviditelné rány v podobě například posttraumatické stresové poruchy.
Tou další třetinou, a to je velmi zvláštní, jsou druhé a třetí generace rodin, které přišly v touze za svobodou a uskutečněním opět nějakých vlastních očekávání a snů do Ameriky. Jsou to lidé z Asie, z Afriky. Ta první generace se mnohdy ani anglicky nenaučila, žije v uzavřených komunitách a městech, tam má své restaurace a podobně, ale jejich děti už se nějakým způsobem zařazovaly do společnosti, ale nikdy v ní nezískaly ten úplný statut a viní tu společnost velmi často za to, že je plnohodnotně nepřijala.
A pak je tady poslední, přibližně třetina těch, kteří skutečně čelí velkému tlaku svých rodičů. Jsou po celé dětství obětí fyzické nebo psychické šikany a týrání vlastních rodičů. Jsou pod tlakem ohromných a extrémních nároků, které se u nich buď zlomí úzkostnou a depresivní cestou, která plyne z pocitu hluboké méněcennosti, anebo se naopak přetaví v suverenitu a snahu být neohrozitelný a nezranitelný. V hluboké nadřazenosti, superiority.
Z toho velmi často přichází skutečně velký pád, který s sebou nese tu hlubokou pomstu, aspoň pro jeden krátký okamžik být středem pozornosti, přilákat média, zvítězit a pomstít se.
Martina: Jak si vysvětlíte to, že máme mnohem víc dětí s diagnózou lehké mozkové disfunkce, ADHD, dyslexie, dysgrafie a mnoho, mnoho dys-? Je to proto, že teď máme lepší diagnostické schopnosti, více si toho všímáme, anebo je to skutečně tak, jak se to na první pohled jeví, že jsme stále více chřadnoucí?
Andrej Drbohlav: Na otázku lze nahlédnout mnohými způsoby. Za prvé ADHD je dnes pojem, který je velmi oblíbený. V touze rodičů rychle a srozumitelně porozumět tomu, proč je to dítě neklidné, vzpurné a podobně, tak přichází velké uklidnění ve chvíli, kdy jim řeknete, že má ADHD.
Mnohdy je to pro ně vysvětlení stavu, ale vlastně jim to nijak zásadně nepomůže. Je to velmi oblíbená diagnóza, kterou se dnes nálepkuje čím dál více dětí, ale to je na tom právě to zrádné, protože samotná diagnóza vám vůbec nic neříká o příčinách, které konkrétně třeba u neklidu (u hyperkinetických syndromů) může být etiologická a příčiny velmi široké a různorodé.
Ve vašem dotazu jste zmínila dva pojmy. Řekla jste LMD (lehká mozková dysfunkce) a ADHD. Lehká mozková dysfunkce je dána difúzním poškozením. Tedy trhlinovým poškozením korových oblastí mozku. U těch jedinců, kteří jsou hyperaktivní právě na podkladu nějakého neurobiologického morfologického deficitu, a teď se jedná velmi často právě třeba o prefrontální kůru, prefrontální oblast mozku, je léčba, její projevy, i schopnost a efektivita terapie výrazně jiná. Tedy než paradoxně u většiny těch jedinců, které dnes označujeme ADHD, ale u kterých etiologie vůbec není neurologická nebo biologická.
Velké množství dětí je neklidných, hyperaktivních a nepozorných nikoliv proto, že by se jejich mozek vyvíjel pomaleji nebo nějakým způsobem deficitně a abnormálně, ale velmi často tím neklidem dávají spíše najevo, že jsou ve svém životě, zejména tom rodinném nespokojení, nešťastní, nerozumí mu, nikdo jim dostatečně nenaslouchá. Že se bojí, prožívají různé strachy a nemají ve svých rodičích dostatečného partnera.
V čem konkrétně mohou rodiče za hyperaktivitu a neklid dětí? Proč je častou příčinou diagnózy ADHD i jídlo? V čem nejvíce školy chybují ve vztahu k dětem? Proč jim berou schopnost kriticky myslet? Proč hračky zbavují děti představivosti? Jak se dostat z rodičovské pasti, když si myslíme, že děti musí mít, mobil, počítač a jiné vymoženosti, aby nestrádaly? Přečtěte si celý rozhovor