Vědci potvrdili, kde se ukrývají vzpomínky. Kde to je?

S příchodem neurovědy má lidstvo konečně šanci odpovědět na otázky o povaze mysli a těla, které trápily už starověké filozofy. Co jsou například vlastně zač vzpomínky? Výzkumníci MIT skrze experiment poprvé dokázali platnost teorie, že veškerá naše paměť se ukrývá v individuálních mozkových buňkách. Odstraňte jednu po druhé, a člověk postupně přijde o veškeré vzpomínky.

Řetězce neuronů

Jak vlastně vypadá vzpomínka "pod kapotou" naší lebky? Tým z MIT k jejímu odhalení využil metody optogenetiky, spočívající v genové manipulaci umožňující vytvořit buňky citlivé na světlo, které lze dle libosti zapínat a vypínat pomocí titěrných laserů. Byť se způsob prozatím neobejde bez vrtálí do lebky, optogenetika by do budoucna mohla být napojená i na oční nervy a tak reagovat bez chirurgického zákroku.

Prozatím se předmětem hledání vzpomínek však staly pouze speciální, geneticky vyšlechtěné myši. Je ale prakticky jisté, že stejných mechanismů využívá i lidský mozek. Vzpomínky samotné vědci nejprve pro jistotu vytvořili – skrze elektrický šok dali myším vzpomínku strachu a pozorovali, které neurony jsou aktivovány. Později tentýž řetězec neuronů zaktivovali pomocí laseru – a myš v důsledku toho prožila nával paniky.

Paměť jako LEGO

Hypotézy samozřejmě už dlouho předpokládaly, že paměť staví na neuronech právě tímto způsobem. Doposud však chyběl přímý, hmatatelný důkaz. Nebylo tak jisté, není-li paměť mnohem méně fyzického charakteru, například využívající doposud neznámé mechaniky, kvantovou fyziku nebo velké množství neuronů.

To vše nyní padlo ze stolu. Potvrzení teorie je proto podstatným a pozitivním náznakem, že se naše chápání vlastního mozku zlepšuje. A může mít i vliv na mnohé budoucí terapie a léčiva. Jak ostatně řekl spoluautor studie Steve Ramirez, "Čím více víme o ozubených kolečcích mozku, tím lépe jsme vybaveni je opravit, pokud se polámou."

Pandořina skříňka modifikací?

Nejde přitom jenom o záchranu lidí s fyzickým poškozením mozku, například v důsledku autonehody. Futurologové například v posledních letech přišli s tím, že závislost na drogách, ale i nepříjemné fobie a neurózy, by bylo možné léčit právě skrze selektivní eliminaci paměťových neuronů. Jednoduše řečeno, odhalením zdroje vaší závislosti (příjemné vzpomínky těla na dopamin vyplavený prvními použitími, tzv. Desire Mods) nebo fobie (první strach vyvolaný po objevu pavouka ve vaší posteli) a jejím vymazáním.

Pacient by tak přišel o malou část své paměti, spolu s ní však také o velkou část svého negativního prožitku. Závislost či fobie by možná nezmizela zcela, byla by však nápadně potlačená a ruku v ruce s dalšími, konvenčnějšími terapiemi by se mohlo podařit ji zcela zvrátit do původního stavu. To by znamenalo novou revoluci v léčbě civilizačních i psychických nemocí – zvláště těch, které si vytváříme my sami.

Na druhou stranu, jakmile by přišlo na podobné terapie, nejspíše by velmi rychle po nich následovaly i daleko kontroverznější zákroky - stačí vzpomenout na kultovní film Věčný svit neposkvrněné mysli a jeho mazání vzpomínek na bývalé partnery. Stranou by možná nezůstalo ani sociální inženýrství – jak dlouho by trvalo, než by mazání paměti čelili zločinci? Bylo by to etické? A zůstalo by jenom u nich?

Podobné otázky vědci z MIT samozřejmě přenechávají jiným. Sami se momentálně soustřeďují na další fázi svého výzkumu – cílem je nyní odhalit, jak vlastně probíhá samotný proces "zakódování" vzpomínek do neuronů. Bude-li odpověď podobná jako u vytváření vzpomínky, znamená to, že paměť můžeme i editovat, nejenom mazat. Výše nastřelené úvahy se tak možná ještě drží při zemi.

Ladislav Loukota