USA chtějí poprvé v historii jaderné rakety odpalované z náklaďáků. K čemu?!

Midgetman - Obrázek 1

Ozbrojené síly Spojených států disponují početným arzenálem jaderných zbraní. Ten tvoří klasické jaderné pumy a střely s plochou dráhou letu i mezikontinentální řízené střely umístěné na různých nosičích a v podzemních silech.

Strategické a taktické balistické střely s jadernými hlavicemi jsou nedílnou součástí výzbroje nukleární triády Spojených států.

Vedle nich mají k dispozici i klasické „hloupé“ jaderné pumy a střely s plochou dráhou letu, jež můžou být také vybaveny jadernými hlavicemi. Hrozbám tedy můžou Spojené státy čelit ze vzduchu, moře i souše. Zajímavé však je, že americká armáda nikdy nedisponovala pozemními mobilními systémy, jež by nesly mezikontinentální balistické střely nebo taktické střely středního a krátkého dosahu. Ty se vždy nalézaly jen na palubách jaderných ponorek, válečných lodí nebo v podzemních stacionárních silech.

Při tom na druhé straně železné opony, v Sovětském svazu, měly pozemní mobilní systémy velkou prioritu. A ne jinak tomu je i v případě současné ruské armády. Sovětský svaz měl u raketových jednotek celou škálu strategických i taktických střel s jadernými hlavicemi umístěných na velkých kolových transportérech a do konce i celé vlakové soupravy. Ty byly sice před několika lety poslány do výslužby, ovšem ruská vláda plánuje jejich vzkříšení, jak jste se mohli už na Zoomu dočíst zde.

Vypadá to ale, že i americké ozbrojené síly pozemní mobilní systémy zařadí do svého arzenálu. Zprávy z kongresu totiž naznačují, že v rámci vývoje nástupce současné mezikontinentální balistické střely LGM-30G Minuteman III vznikne i mobilní odpalovací platforma. Mělo by jít o odpalovací systém na kolovém podvozku, ale uvažuje se prý i o železniční variantě po vzoru Ruska. Nový americký strategický nosič nukleárních hlavic by mohl být k dispozici někdy před rokem 2030, kdy vyprší životnost posledních verzí Minutemanu III.

Mobilní systémy ano či ne?

Mobilní raketové systémy mají nesporné výhody, čehož si byli sovětští vojenští stratégové dobře vědomi, zvlášť když Sovětský svaz zaostával v oblasti strategického bombardovacího letectva i námořních sil. Podzemní stacionární sila můžou být odhalena satelitním a leteckým průzkumem, pak se stávají snadným cílem, který se nikam neschová. Kolový transportér, byť ohromných rozměrů, nebo vlak je snazší skrýt či zamaskovat, ale hlavně můžou neustále měnit své palebné stanoviště. Jsou tedy vhodným nástrojem odvetného úderu.

Nicméně myšlenka postavit mobilní odpalovací systém pro jaderné střely není ani v USA zcela nová. V 80. letech totiž na jednom takovém za velkou louží pracovali. Šlo o odpalovací systém balistické střely s jadernou hlavicí MGM-134A Midgetman, který byl znám i pod zkratkou SICBM (Small Intercontinental Ballistic Missile). Vyvíjen byl jako odpověď na sovětské mobilní prostředky RT-23UTTCh Moloděc na železniční platformě a RT-2PM Topol na kolovém podvozku. Měl být obdobou taktéž v 80. letech vyvíjeného sovětského systému RSS-40 Kurjer, jehož vývoj byl po rozpadu SSSR zastaven.

Kořeny jediného amerického mobilního odpalovacího kompletu sahají do roku 1984, kdy americká vláda zadala jeho vývoj v rámci jednoho z výzkumných programů amerického letectva. Místem vzniku prvních návrhů se stalo výzkumné středisko na kalifornské základně Norton. Na podobě Hard Mobile Launcher (HML), jak se odpalovací systém pro střelu MGM-134A Midgetman začal nazývat, i na střele samotné pracovalo několik výzkumných institucí. V roce 1986 pak dostala zakázku na stavbu kompletu firma Martin Marietta, která po té spolupracovala s dalšími společnostmi, např. Aerojet, Boeing, General Electric, Rockwell a další. Počítalo se s tím, že by mobilní systémy MGM-134A Midgetman po zavedení do výzbroje setrvávaly na svých základnách. K jejich rozmístění do terénu by došlo jen v případě mezinárodní krize nebo v případě hrozby jaderného útoku na Spojené státy.

HML a Midgetman

Než vznikl vlastní mobilní odpalovací komplet HML, konstruktéři postavili několik testovacích technologických demonstrátorů ve zmenšeném měřítku, které se podrobily zkouškám v náročném terénu i pouštních podmínkách. HML v konečné podobě tvořil čtyřnápravový tahač ETU a speciální návěs, z něhož měla střela startovat. Celá souprava dosahovala hmotnosti bez mála 110 tun a po silnicích se mohla pohybovat rychlostí až 88 km/h. K pohonu sloužil dieselový motor Rolls-Royce Perkins o výkonu 1200 koní, jenž byl napojen na elektro-hydraulickou transmisní soustavu. Návěs disponoval vlastním ženijním zařízením, díky kterému jej bylo možné částečně zahloubit do terénu. Odpalovací systém střely tak mohl lépe odolávat případné tlakové vlně způsobené výbuchem nepřátelské jaderné hlavice.

Prototypy tahače a návěsu byly dokončeny a odeslány na leteckou základnu Malmstrom v Montaně v roce 1988. Tam se pak podrobovaly testům až do roku 1991. Vlastní střela pod prototypovým označením XMGM-134A Midgetman byla poprvé pokusně odpálena v roce 1989, ovšem po několika desítkách sekund od startu došlo k její destrukci a trosky se zřítily do Pacifiku. Úspěšný byl až testovací start uskutečněný v dubnu 1991. Midgetman byla třístupňová střela na tuhé palivo se studeným startem, která byla vypouštěna ze startovacího kontejneru. Dolet činil 11 tisíc km a střela měla být vybavena termonukleární hlavicí W87-1 se silou 475 kt ekvivalentu TNT.

Ovšem, jak již bylo řečeno na začátku, Spojené státy ve své výzbroji nikdy neměly mobilní odpalovací systémy strategických střel, což naznačuje, jaký osud HML i střelu MGM-134A Midgetman potkal. Konec studené války způsobil, že americká vláda neměla potřebu zavádět nový typ jaderné zbraně, a tak byl projekt Midgetman v roce 1992 zastaven. Část vyvinutých technologických celků ale později našla uplatnění u kosmických nosných raket Delta a Pegasus.