Strach může zabíjet i pomáhat. Co prozradil mozek masového vraha?

(Ne)obyčejný strach

Žijeme s nezdravou úzkostí, kterou alespoň jednou za život zažil každý čtvrtý z nás. Kdybychom neznali strach, pravděpodobně bychom jako druh už neexistovali. Na jednu stranu je pocit strachu a úzkosti důležitý k přežití – v případě, že vyvolá odpovídající reakci a my vezmeme nohy na ramena nebo hrozbu zaženeme vlastní agresí.

Jenomže se to může i vymknout – strach narůstá do obřích rozměrů, trvá dlouho nebo nemá skutečnou příčinu. Taková úzkost vede k úplnému zničení duševní pohody a může způsobit i závažné poruchy fungování organismu. A to už problém je – obecně se mluví o úzkostných poruchách, jež zahrnují několik podtypů a trápí údajně až čtvrtinu lidí ve vyspělých zemích. Není divu, že strach je vědci a lékaři zkoumán ze všech stran.

Pomohl mozek vraha

Místo, které je v mozku za strach (a také agresi) odpovědné, znají odborníci už dlouho. Nazývá se amygdala a vědci se mu dostali na stopu poté, co pitvali mozek masového vraha Charlese Whitmana. Zjistilo se, že tento vysoce inteligentní muž, který v roce 1966 postřílel v kampusu Texaské univerzity v Austinu patnáct lidí, měl nádor, který amygdalu utlačoval. Později se ukázalo, že amygdala hraje prim ve vytváření a uchovávání vzpomínek spojených s emočními prožitky. S nimi ovšem pracuje také hipokampus, což je zase jiná část mozku.

Bez vzájemné dokonalé spolupráce to nefunguje. Jak přesně mozek se strachem pracuje, popsali ve své studii psychiatři Arash Javanbakht a Linda Saab z Wayne State University. Na hrozbu nejdříve reaguje amygdala, která připravuje tělo k boji – nebo k útěku. Člověk pocítí známé příznaky strachu: zvyšuje se srdeční frekvence, krevní tlak i průtok krve do kosterních svalů, zrychluje se dýchání.

Zapojuje se také hipokampus, který pomáhá vnímanou hrozbu vyhodnotit. A případně amygdalu „zkrotit“. K vysvětlení této spojitosti použili američtí psychiatři dobrý příklad se lvem. Pokud ho vidíme ve volné přírodě, je správná silná reakce, strach. Při pohledu na stejného lva v zoo ale pocítíme nejspíš jen zvědavost. To proto, že hipokampus správně z kontextu poznal, že nebezpečí nehrozí.

Výzkum pomocí hororů

Ještě podrobněji se na nervové cesty strachu podíval neurolog Jack Lin z amerického Centra pro neurobiologii učení a paměti. Devíti lidem, kteří se účastnili studie, byly vloženy elektrody do amygdaly a hipokampu – a pak jim pouštěli scény z hororových filmů, zatímco dr. Lin zaznamenával nervovou aktivitu účastníků.

Objevil, že jakmile scény z filmu vyvolaly příslušnou emoci, amygdala si s hipokampem vyměnily signály. Pozoruhodné bylo, že neurony z amygdaly vyšly o 120 milisekund dříve než neurony z hipokampu. Podle Lina to dokazuje, že amygdala nejdříve získá z podnětu informaci o emoci a pokud je závažná, pošle ji dál do hipokampu, aby byla zpracována do vzpomínky. Ty se ukládají, aby měl hipokampus příště s čím srovnávat a tudíž mohl lépe vyhodnocovat případnou hrozbu.

Čeho se bojí háďátka

Zmíněná studie byla spíš výjimečná – jejích devět účastníků bylo zároveň pacienty, kteří trpěli epilepsií a elektrody v mozku měly zlepšit jejich zdravotní stav. Jinak jsou ale možnosti detailního zkoumání lidského mozku „za chodu“ dosti omezené. Výzkumníci proto musejí hledat jiné organismy – a jedněmi z oblíbených jsou červi jménem háďátka obecná. Nejnověji je využil tým vědců ze Salkova institutu pro biologická studia, který zkoumal, jak moc se háďátka bojí a jak je jejich strach blízký tomu našemu.

Při výzkumu vědci strašili háďátka jejich predátorem, potvůrkou jménem Pristionchus pacificus. Ten do svého okolí vylučuje produkty svého metabolismu a na složku zvanou sulfolipidy háďátka prudce reagovala. Prchala. A bála se tak moc, že vědcům reakce jejich neuronové sítě připomínala stav panické hrůzy. Z hrůzného zážitku se navíc háďátka dlouho vzpamatovávala a než se jim to podařilo, nebyla ani schopná klást vajíčka.

Na podobné stavy mají lidé lék Zoloft. Vědci jej zkusili naordinovat i vystresovaným háďátkům a lék zabral.

Neurologové pomůžou zemědělcům

Co z toho vyplývá? Jednak zjištění, že červí úzkost až panika je v mnohém podobná strachu vyšších organismů, takže nám může pomoci přijít na kloub jeho chemii. Což nám umožní lépe se strachem pracovat. V tomto konkrétním případě si výzkumníci slibují, že nové poznatky nakonec povedou k pochopení toho, proč lék Zoloft u někoho výborně zabírá a na jiné pacienty nepůsobí.

A ještě jeden nečekaný efekt výzkum strachu háďátek má: protože hrůzu, která u červíků dokonce zabrzdila rozmnožování, vlastně vzbudily neškodné molekuly produkované predátorem, obrátili odborníci svoji pozornost k vývoji nových pesticidů. Takových, které by prostředí nijak neškodily, ale škůdcům by díky nim strach nedovolil klást vajíčka…

Text: Jana Patková