Špioni 21. století: realita nebo pohádky pro dospělé?

Práce tajných služeb by ze své podstaty neměla být přístupná veřejnosti, přesto se dokumentaristům z BBC dvoudílným snímkem Špioni 21. století podařil v roce 2012 husarský kousek. S pomocí skupiny dodnes aktivních britských a amerických agentů dokázali proniknout do světa zahaleného rouškou tajemství.

Konec studené války znamenal pro špionáž čas velkého obratu a radikálních změn. Do té doby jednoznačný nepřítel z Východu se rozmělnil na desítky suverénních a různorodé cíle sledujících celků. Společně s překreslením map došlo na vytvoření nových koalic a svazků, objevily se nové hrozby a s nástupem internetu i nové způsoby, kterak získávat životně důležité informace. Romantika spojená s bondovským bojem proti společnému rivalovi jako by odezněla a s ní odešla jedna éra.

Dokument "Špioni 21. století" budeme vysílat na Prima Zoom ve středu 8. a 15. května v 19.00

Faktem ovšem je, že svět tajných a za svoji zem krev cedících agentů nikdy romantický nebyl, ať se nám Ian Fleming a mnozí další pokoušejí namluvit cokoli. A neskončil. Nenápadné dámy a velmi tuctoví pánové, kterých byste si na ulici ani nevšimli, pracují pro své vlády dál. A také v nových dobách jde v agenturních hrách o holý život. Jen se trochu změnila pravidla boje.

Konec elitářství, začátek praktičnosti

Za dob největší slávy, tedy v průběhu obou světových válek, po zatažení železné opony a za dlouhotrvající severoirské krize, byly SIS a MI5 známy svojí vybíravostí případných kandidátů spolupráce. Obě hlavní zpravodajské agentury preferovaly rekruty z vyšších společenských vrstev, podmínkou bylo absolvování univerzit Oxford nebo Cambridge, sociální status a studijní výsledky znamenaly vše. To však bylo včera. Dnes už jak rozvědka, tak kontrarozvědka královny Alžběty pořádají veřejné nábory, dokonce hledají adepty prostřednictvím reklamních kampaní v médiích a na internetu.

Jedna z nejúspěšnějších ruských špionek 21. století dokázala na své kariéře vydělat. Anna Chapmanová se po návratu do své rodné země stala úspěšnou modelkou a vládní zaměstnankyní:

Přelomem se staly především události z jedenáctého září 2001, také útok na World Trade Centrum byl klíčem ke změně. Tváří v tvář nebezpečí ze strany islámských radikálů si britské tajné služby uvědomily, že se jim nedokážou bránit, protože jim nerozumějí. Nutnost verbovat členy muslimské komunity je přiměla začít hledat spolupracovníky mimo elitní akademickou půdu. Zároveň třeba také mezi ženami, které dnes v SIS i v MI5 zastávají vysoké rozhodovací posty. Vláda aniž by hledala novou Mata Hari, byť i takových agentek je dost, pochopila, že využít lze každý talent a že schopnost kamkoli se infiltrovat může být jednoho dne rozhodující. A to se týká i soudobých odborníků na kyberšpionáž. Ti také mnohdy nevlastní diplomy ze zvučných škol, protože před teorií dali přednost praxi, jejíž zásluhou jsou nyní vždycky o krok napřed – hackeři pracující pro vládu.

V analytických i ve sledovacích skupinách byly nadobro setřeny jakékoli rozdíly. Hlavním požadavkem zůstala schopnost dobře a mlčky vykonávat práci často navzdory rozbujelé byrokracii, vycházející z nutnosti neustálé kontroly a schvalování, což filmoví agenti ve svých dobrodružstvích nikdy nezažili.

Spící dvojníci mrtvých

Překotné nabírání lidí z nejrůznějších sociálních vrstev a sfér společnosti všemi tajnými službami světa včetně britských má ještě jeden důvod. Ani po rozpadu Sovětského svazu a po nastolení zdánlivého příměří se počet špiónů výrazně nezměnil. Internetová odnož deníku Daily Telegraph vydala s odkazem na zdroje z Thames House (ústředí MI5) v roce 2012 zprávu, že především po smrti Alexandra Litviněnka, otráveného v roce 2006, je ruských operativců na britském území stejně jako v dobách studené války. Ostatně sám Litviněnko byl před útěkem do Anglie aktivním členem sovětské KGB, později i ruské kontrarozvědky (Federální služba bezpečnosti) a nikdy neustaly dohady, zda se nejednalo o dvojího agenta.

Každopádně značnou zásluhu na stále stejném počtu ve světě se pohybujících špiónů má především fakt, že z mnohých z nich se staly takzvané „spící buňky“, zdánlivě pasivní a nevyvíjející žádnou činnost. Tyto agenty, kteří na první pohled žijí normální bezúhonný občanský život v komunitě, lze kdykoli aktivovat a okamžitě začít využívat jimi nasbíraná data i jejich zkušenosti k výzvědné činnosti. Díky své kamufláži, budované třeba i desítky let, jsou v podstatě neodhalitelní a především naprosto nedocenitelní.

I tak se občas podaří nějakou spící buňku odhalit. Jako příklad mohou sloužit američtí manželé Richard a Cynthia Murphyovi. V červnu roku 2010 je zatkla FBI v jejich domě v Montclaire, v americkém státě New Jersey. Zatímco Cynthia pracovala v bance, Richard Murphy byl muž v domácnosti a oba se starali o dvě dcery, zahradu, byli oblíbení mezi sousedy… Zároveň však od poloviny devadesátých let posílali šifrované depeše přímo do Moskvy. Třebaže jejich příběh doposud nebyl zcela rozklíčen, předpokládá se, že původem moskevský pár Lydia a Vladimír Goriafovi patřili mezi takzvané „dvojníky mrtvých“, agenty ukrývající se pod ukradenými identitami dětí, jež zemřely krátce po narození. Jak v Británii, tak v Americe se v současnosti jedná o nejobvyklejší druh zpravodajského maskování. Takovou tvář a mnoho dalších mají moderní špióni žijící všude kolem nás.

Stručná historie britských civilních agentur

Ostrovní monarchové disponují agenty odjakživa a při hledání kořenů existence rozvědek bychom se nepochybně dostali až ke zvědům z pravěkých dob. Organizovanosti dosáhla britská špionáž ve dvacátém století. Nejslavnější z tamějších tajných služeb, Secret Intelligence Service (SIS) alias „bondovská“ MI6, byla založena už v roce 1909 a jejím původním úkolem jakožto složky námořnictva bylo především sledování činnosti německého císařství v souvislosti s vojenskými a koloniálními zájmy Velké Británie. Proto se z ní také nakonec stala rozvědka. Oproti tomu MI5, známá coby Security Service, jež se ze SIS vydělila v roce 1914, od počátku bojovala s vnitřním nepřítelem, což položilo její základy jakožto kontrarozvědky.

Šifréři a komunikační analytici z GCHQ (Government Communications Headquarters), kteří mimo jiné za druhé světové války prolomili kódování Enigmy, se osamostatnili krátce po konci první světové války (v roce 1919). Tajný policejní odbor Counter Terrorism Command (CTC,SO15), čítající patnáct set členů Scotland Yardu, bojujících proti případným teroristickým nebezpečím, vznikl v roce 2006.

Americká špionážní elita

S popisem amerických zpravodajských úřadů je to vinou jejich vysokého počtu o poznání těžší. Vlastní nezávislou tajnou službou disponuje v podstatě každé ministerstvo, těchto agentur by mělo být šestnáct. Nejznámější jsou mezi nimi hlavní rozvědka Centrální informační služba CIA, pod ministerstvo obrany spadající Národní bezpečnostní agentura NSA a k ministerstvu příslušné Federální úřad pro vyšetřování FBI a Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami DEA.

Těchto pár názvů je jen nicotný zlomek reality. Jak uvedl v roce 2010 deník The Washington Post, o vnitřní a vnější bezpečnost USA se stará celkem 1 271 vládních organizací a téměř dva tisíce soukromých společností, operujících přibližně v deseti tisících lokalitách po celém světě. Dostatečně vysokou prověrku pro nakládání s přísně tajnými zpravodajskými informacemi by mělo mít až 850 tisíc lidí. I přesto, že se noviny zaštiťují dobře informovaným zdrojem, hodnověrnost těchto dat zůstává v podstatě neověřitelná.

Připravil David Barza pro TV Star