Proč se loučíme s celebritami, i když je neznáme osobně?

Tyhle smutné okamžiky známe všichni. Ztráta blízkého člověka zasáhne více než cokoli jiného a snad ani není třeba vysvětlovat proč. Jenže jak je možné, že nás silně zasahují i úmrtí známých osobností? Přestože můžeme být fanoušky jejich umělecké tvorby, většinou nemůžeme říct, že bychom je znali osobně a že by se s jejich odchodem náš život dramaticky proměnil – rozhodně ne tak, jak je tomu v případě blízké rodiny a přátel. Truchlit za celebrity je však nejen normální, nýbrž i psychologicky důležité.

Není vztah jako vztah

Většina z nás si totiž vůči celebritám vytváří specifický typ vazby. Jedná se o tzv. parasociální vztahy neboli jednostranný zájem člověka o slavnou osobnost, která o jeho existenci samozřejmě nemá vůbec ponětí. Už v 50. letech díky zkoumání rozhlasových přenosů se objevil termín parasociální interakce, který označoval způsob, jak si posluchači představovali postavy z rádia, jež znali jen podle hlasu. Pokud tyto hlasy vyzývaly diváky k nějaké akci, zapojení do programu, označovali ji vědci jako parasociální interakci, omezenou na dobu používání média (tedy třeba sledování televize či poslechu rádia).

Častější interakce s některými mediálními postavami se může přetvořit v parasociální vztah, kdy o dané postavě přemýšlíme i mimo samotné používání média: Bavíme se o celebritách s přáteli, hovoříme o tom, že „nám dělají společnost“ či si představujeme, jak bychom si s nějakou zajímavou filmovou postavou užili den.

Snadno dostupné vztahy?

Možná si ťukáte na čelo, ale nějakou formu parasociální interakce (a nejspíš i vztahu) si v určitém životním období vyvinula většina z nás. A není divu, tyto vazby totiž mívají podobné přednosti jako skutečné (sociální) vztahy – pomáhají snižovat úzkostné a depresivní stavy či umožňují zažívat příjemné okamžiky. Parasociální vztahy navíc mohou také představovat bezpečný únik ze stresujících okamžiků skutečného života (či vztahů).

Vzhledem ke stále rostoucím cestám, jak se o celebritách něco dozvědět, není divu, že naše povědomí o známých lidech roste. Dřív bylo třeba si vystačit s rozhovorem v tisku, nyní slavné osobnosti samy zásobují fanoušky množstvím informací na sociálních sítích. Ačkoli si však se známými lidmi prostřednictvím těchto platforem můžeme vyměňovat lajky, stále se jedná o cizí lidi – fungují pro nás především jako projekční plátno, na které si můžeme promítnout cokoli.

„Naše vztahy s celebritami se oproti skutečným vztahům velmi liší. Naše emoční pouto k vlivné osobě je založeno na projekci toho, co od dané osoby potřebujeme během důležitých momentů našich životů. Lneme k představě onoho člověka, nikoho k člověku samotnému,“ popsala mechanismus americká terapeutka Aniesa Hanson.

Společná minulost

Podle ní jsou také celebrity spojeny s určitými obdobími našeho života. Mohou být mentory, průvodci po obtížných životních situacích, a to obzvláště tam, kde se nám skutečných vzorů nedostává. Typickým příkladem může být poslech punkové či rockové hudby během dospívání, kdy mladý člověk snadno získá pocit, že frontman nějaké kapely rozumí jeho vnitřnímu světu mnohem lépe nežli rodiče či učitelé. Když potom tato osoba, silnými emocemi spojená s našimi životními milníky, zemře, odchází i část naší minulosti – obvykle mnohem větší, než si rozumem dovedeme představit.

Stejně jako v případě úmrtí někoho z našich blízkých je i po smrti celebrity nutné věnovat dostatečný prostor truchlení. Nestydět se za své pocity a dát jim průchod, například jejich sdílením mezi fanouškovskou základnou dané osobnosti – což je díky sociálním sítím snadno dostupné. Užitečné je dát i prostor reflexi toho, co přesně pro nás daná celebrita znamenala; kolik radosti do našich životů přinesla a jak na ni nadále můžeme vzpomínat.